Charlieho úvahy a zamyšlení

 Exodus 37 Čtení Židům 12:5-8,11-13 Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: „ Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád a šlehá každého, koho uznává za svého syna." V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Všechny (děti) procházejí takovou kázní. Kdybyste tedy byli bez ní, byli byste děti cizí, ne synové. Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Proto „posilněte ochablé ruce a klesající kolena". „Připravte pro své kroky přímé stezky", aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil. Tyto verše vysvětlují jasně a jednoznačně, proč i my dospělí, co již máme děti se chováme často přísně, někdy až nevybíravě ke svým potomkům. Každému z nás na našich dětech záleží. Chceme pro ně to nejlepší z našeho po

 Exodus 36 Židům 12:1-4 Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.  Tyto verše nám dávají jistotu a povzbuzují, že věříme v Boha živých. Že se smrti ani utrpení není třeba bát. S Boží pomocí to zvládli jiní a proto to můžeme když budeme chtít zvládnout i my. Jen je třeba se dívat jen před sebe. Zapomenout a nechtít dělat a vymýšlet nějaké zkratky a úlevy, jak my lidé máme ve zvyku. Jen díky těmto našim zlozvykům pak často zjišťujeme pozdě, že jsme si něco nezlehčil

 Exodus 35. Čtení Židům 11:8-9,13 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení… Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Stejně jako na tom byl Abraham, jsme na tom i my. Pokud poslechneme Boží hlas a přijmeme Jej do svého života, můžeme si být jisti tím, že často bude nutné udělat něco i pro nás překvapivého a nečekaného. Pro Abrahama to bylo jít do nějaké země, nevěděl přesně do jaké a jen s důvěrou v Boha, který se mu dal poznat a kterého se učil poslouchat. A to samé platilo i pro zmíněné Izáka a Jákoba. Jediné co měli, byla jejich víra v Boha, který je Všemohoucí a který jim zaslíbil pomoc za poslušnost Jeho vůli. A nic jiného neček

 Exodus 34. Židům 11:1-3,6 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. … Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života. Tyto verše mám moc rád, Zejména v době zkoušek a pokušení, tlaků a nejistot dávají úžasnou sílu zvednout se a jít dál ať to stojí, co to stojí. Aspoň u mne to tak zatím funguje. A je to tak jak je psáno. Slovo víra je od věřit ne znát nebo plně chápat. Často se mnozí ptají jak mohu věřit. Tak se jich zeptám: "Kde ty bereš jistotu, že se po večeru a noci ráno vzbudíš?" Odpověď většinou zní: Doufám a věřím. A je to tak. Jsou mnohé věci v lidském životě, kdy je možno říct, že:&quo

 Exodus 33. Židům 10:32-36,39 Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života. Toto je velká pravda. Částečně jsem to mohl prožít i osobně. Neboť poté co jsem uvěřil se mi dost lidí smálo a často za zády pomlouvalo, protože by neměli odvahu říct mi to do očí. Neměl jsem před tím moc dobrou pověst. A nejen od cizích. Ale i mezi nejbližšími v rodině a širší rodině, kamarády to nebylo jako předtím. Na druhou stranu to byla příležit

 Exodus 32. Čtení Židům 10:26-31 Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a ‚žárem ohně, který stráví Boží odpůrce‘. Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti. Vždyť víme, kdo řekl: ‚Já budu trestat, má je odplata.‘ A jinde: ‚Pán bude soudit svůj lid.‘ Je hrozné upadnout do ruky živého Boha. Přichází napomenutí a varování. I to je důležité. I to potřebujeme slyšet. Ne proto, abychom se báli nebo padli do deprese, ale z důvodu toho, abychom si znovu připomínali a byli vděčni za to co nám Pán Ježíš vybojoval skrze svou smrt a vzkříšení. Znám pár lidí, co odešli od víry. O některých občas slyším, ale o některých nevím absolutně nic. A nejsou to zrovna nejlepší zpráv

 Exodus 31. Čtení JAN 12:23-26 Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ Toto chápe každý, kdo se trochu vyzná nebo zajímal o zemědělství nebo zahradkářství. Nebo aspoň nelemploval přírodopis, kde se i toto ale bez duchovního podtextu učilo. Neboť nejedná se jen o pšeničné zrno. Můžeme je nahradit hrachem, fazolema, bramborama,… Neboť opravdu stačí zasadit jeden hrášek, fazoli, bramboru či zmíněné pšeničné zrno a po čase sklízíme úrodu z toho vzrostlou. A vždy je té úrody víc, než kolik bylo zasazeno. Ale i zde záleží na kvalitě půdy. Ale to sem pro tuto chvíli nepatří. A jen kdo si uvědomí jak je zde míněno milová

 Exodus 30 Čtení Žd 10,19-25 Vytrvat ve víře! Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Ano, skrze svou oběť nás Pán Ježíš nejen smířil s Otcem, ale zrušil i oponu velesvatyně(roztrhla se vejpůl), kam mohl pouze velekněz. Od té chvíle je velesvatyně přístupná každému, kdo přijal Ježíše Krista za Spasitele. Proto můžeme před Boha skrze modlitbu přistupovat, ve víře se

 Exodus 29 Čtení Žd 10,11-18 Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. Pán Ježíš nazýval Boha Otcem. A On se jako Otec choval. Splnil vše, co Pánu Ježíši slíbil. Nejhorší a nejbolestnější pro oba jistě byl okamžik modlitby v Getsemane, před zajetím. Tam svého Syna Bůh jen posiloval, povzbuzoval a podpíral, aby měl sílu a odvahu dokonat dílo spásy. A On Ježíš, to zvládl. Ale vůbec si nedovedu představit, jak