kázání na téma Svědectví života.

 

Úvodní přivítání:

Hospodinův zákon je dokonalý, život do duše navrací. Hospodinova svědectví jsou věrná i prosté činí moudrými. Hospodinova pravidla jsou poctivá, srdce naplňují radostí. Hospodinovo přikázání je ryzí, oči člověku rozzáří. Úcta k Hospodinu je čistá, obstojí navěky. Hospodinova nařízení jsou pravá, plná spravedlnosti. Žalm 19, 8 - 10.

Text ke kázání:

Všichni věřící byli pospolu a měli vše společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. Pán k nim pak denně přidával další zachráněné. Sk.A. 2, 44 - 47

„Takže jsi král?“ zeptal se ho Pilát. „Sám říkáš, že jsem král,“ odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se a přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo patří pravdě, mě poslouchá.“ Jan 18, 37.

Zde je zapotřebí vytrvalosti svatých, kteří se drží Božích přikázání a Ježíšovy víry. Potom jsem uslyšel hlas z nebe: „Piš. Blaze mrtvým, kteří od této chvíle umírají v Pánu. Ano praví Duch, ať si odpočinou od své námahy, vždyť jejich skutky je provázejí.“ Zj.J. 14, 12 - 13.

Kázání:

Jaké je naše či moje svědectví víry a života? Čím to může být, že věřících poslední dobou nepřibývá ač bychom si to přáli a snažíme se o to?

Příklad Ježíše a prvotní církve:

Když jsem nad tím přemýšlel, bylo třeba, abych se podíval a zamýšlel nad způsobem žití Ježíše, případně prvních křesťanů a porovnával to s námi. Dospěl jsem k názoru, že jsme na tom mnohem lépe, než třeba prvotní církev. Máme mnohem víc informací, máme mnohem víc znalostí. Díky pc technice a internetu můžeme komunikovat a jednat ne jen v místě kde zrovna jsme, ale klidně po celém světě v jediném mžiku. Při představě, že by už tehdy první křesťané měli tyto vymoženosti, netroufám si odhadnout, jak velký a rychlý by byl růst první církve.

Přesto jak Ježíš během své služby, tak i učedníci a apoštolové prvotní církve, měli mnohem větší úspěch. Měli tedy nějaké výhody oproti nám?

Podívejme se na postavu Ježíše.

Původem byl tesař. Normální řemeslník. Jaké mohl mít biblické vzdělání? Z tohoto pohledu nulové. Pouze takové a pouze to, co slyšel od svého pozemského otce Josefa a při návštěvách tehdejších bohoslužeb. Co měl navíc, bylo, že znal Boha Otce a že On sám byl člověk i Bůh zároveň. Ale ty božské vlastnosti byly velmi omezené. Žil smutkem i radostí. Znal co je sytost i hlad. Poznal jaké je to být unavený, opuštěný, nechápaný.

Přesto když započal svou službu, první co bylo, že si uvědomoval, že potřebuje být plný Ducha Svatého, aby Mu pomáhal, připomínal, povzbuzoval, atd. A když začal mluvit, nebyla to žádná složitá věda. Mluvil jednoduše, srozumitelně, jasně, nesmlouvavě. Nevtíral se, neřešil zda to co říkal, druzí budou brát nebo si to vyslechnou či se nechají uzdravit a budou si žít jako do té doby. Neřešil ani ty, kteří Ho poslouchali a chtěli následovat, krom svých dvanácti nejbližších učedníků a žen, co ho provázely a pomáhaly. Těm se věnoval přednostně. Ale ostatní co Ho slyšeli nechával, aby sami hledali zda je to opravdu tak jak říká či to zavrhli. Kdekoliv se objevil, bylo ho plno. Jak v kladném, tak záporném slova smyslu. Byl ochotný, připravený a schopný mluvit s každým a kdykoliv. Věděl přesně co chce, proč to tak má být. Znal i cíl a pochybuji, že z něho byl nadšený. Aspoň já sám bych nadšením nejásal, kdybych věděl, že se můžu zachránit, ale nesmím zachránit. Že místo poct hned, je třeba abych nejdřív těžce trpěl a dokonce zemřel. Věřil však svému Otci a Duch ho taky podpíral, aby ani v tomto nepadl, ale zvládl to až do okamžiku svého vzkříšení.

Prvotní církev:

Tam taky vzdělaných lidí bylo pomálu. Z prvních učedníků asi je Matouš a Tomáš měli vzdělání. Ostatní byli dle všeho jen rybáři, řemeslníci, prostě z tehdejšího pohledu nuly. Jaké měli biblické vzdělání? Jen to co slyšeli při bohoslužbách, případně co jim předali rodiče. Po celou dobu co byli s Ježíšem bylo třeba, aby je Ježíš opakovaně znovu a znovu učil a připomínal jim co už měli mít zafixované. Pořád byli plni obav, starostí, nedůvěry. A to i přes to, že viděli a slyšeli na vlastní oči i uši, co Ježíš říkal i konal. Ale už tehdy byli schopni a hlavně ochotni ukázat na Ježíše jak ve svém nejbližším okolí, tak i tam kam je Ježíš poslal po dvojicích.

Co dělali? Co říkali? Jen to co viděli, zažili a prožili. Stejně jako Ježíš mluvili jednoduše a z ničeho nedělali žádnou vědu. Nebyl k tomu důvod. V čem se od Ježíše odlišovali byla sebedůvěra, pevnost, rozhodnost, jednota. Stejně jako my, tak i mezi nimi byly spory o postavení, debaty jak že Ježíš to či ono myslel, atd. Ale když přišla řeč na svědectví, byli to najednou zcela jiní lidé. A zejména od okamžiku Letnic kdy na ně sestoupil Duch Svatý a začal v nich a skrze ně své dílo. Jen díky toho mohl Petr vystoupit a zaujmout lidi svou řečí natolik, že uvěřili a přidali se k nim. Jen proto byli ochotni trpět ve vězeních a i tam být jasným svědectvím o své víře a natolik přesvědčiví, že i tam mnozí uvěřili. Proto byli schopni si vyměnit názory i s farizei a zákoníky a přivádět je do rozpaků a k vzteku, který v případě některých skončil minimálně utrpením, někdy i smrtí.

Jak si představujeme, že máme žít:

Kdo z nás může s čistým svědomím říct, že přemýšlí a jedná stejně či podobně jako první učedníci a apoštolové? Máme srdce i mysl opravdu plně soustředěnou na vedení Duchem Svatým? Necháme si od něj otevírat slova Bible tak jak chce On a ne my? Jsme připraveni i přes neshody, které mezi námi jsou být jednotní co se týká svědectví víry svému okolí nebo lidem, co by se nás zeptali na víru? Moc bych si přál, aby tomu tak bylo. Ale reálně vidím, že tomu je jen vyjímečně. A to zejména nyní. Z toho co vím od věřících co zažili předrevoluční dobu vím a věřím, že tehdy měli k sobě blíže. Že byli nuceni mnohem více spoléhat na Boha.

A dnes když ty nebezpečí co byly padly, tak najednou jak by padla i láska a touha být v mnoha případech jedni blízko druhým. Najednou máme mnozí mnohem víc povinností, co se nás od Boha a ostatních křesťanů snaží vzdálit. Máme krásné modlitebny, máme krásná auta(mnozí), skoro luxusní život bez strádání, v míru, v svobodě slova a často i činu ( jak si mnozí myslí, že je správně). Přijdeme pokud se nám chce na nedělní shromáždění, občas vypomůžeme při nějaké společné akci, protože to tak má být. Ale kde máme svá srdce? Jsou a patří opravdu Pánu? Je naše srdce, mysl i duch otevřené pro Ducha Svatého, pro Jeho dary, pro Jeho vedení? Máme srdce, mysl i ducha nastavené, aby si nás Duch Svatý mohl použít kdykoliv ke svědectví? Chceme k tomu mít odvahu i dary od Něj?

Jaké je svědectví naše:

Co z toho vyplývá, aby naše svědectví víry a života bylo pro Boha použitelnější? Je to vcelku snadné.

Strážci – máme být strážci svých států, měst, vesnic. Jsme jimi? Snažíme se takovými být? Strážce je ten, který se modlí. Kterému se jde o jeho okolí. Zná lidi kolem sebe a modlí se za ně. I lidé kolem něj ho znají, vědí, že je věřící, vědí, že mu na nich záleží, že se za ně modlí. A ne jen modlí. Když je třeba, přiloží ruku k dílu a prakticky pomůže. Ale taky je připravený a ochotný lidem naslouchat, být jim vrbou. Přítelem, který vyslechne, ale neradí pokud není požádán.

Důvěra, otevřenost – jak se vnímáme vůči ostatním ve společenství i okolí? Jsme my pro ně i oni pro nás lidmi, kterým důvěřujeme? S kterými jsme schopni si víc než jen potřást rukou, usmát se na sebe, pozdravit se? Známe se natolik, abychom si řekli i o nepříjemných záležitostech, problémech s kterými si nevíme rady? Jsme připraveni být případně i zraněni třeba nepochopením, pomluvou, atd? A kdyby se to stalo, jsme připraveni opravdu upřímně žehnat a odpustit danému člověku, třeba i opakovaně. Ale zároveň dát najevo, že takové jednání nám není příjemné a byli bychom rádi, kdyby se to neopakovalo?

Autorita a zaslíbení – Jak sami sebe vnímáme z pohledu Boha, Jeho zaslíbení a postavení, které nám On skrze víru a zaslíbení dal. Věříme opravdu tomu, jak nás vnímá a vidí Bůh? Vidíme se opravdu jako plně přijati Bohem do Jeho rodiny? Jsme schopni a připraveni stát v autoritě Božích dětí a vyznávat vůči zlu v jakékoli podobě Boží pravdy a zaslíbení, která se týkají nás samotných?

Modlitba, Bible – čím je pro nás modlitba a Bible? Je to jen součást našeho života nebo základ, který nám pomáhá přibližovat se k Bohu, poznávat Jeho vůli pro nás? Je to pro nás použitelná Boží zbraň a jako jediná čistě útočná a všemocná? Jsme připraveni ji každý den i x krát použít, když vnímáme, že nás k tomu Duch Svatý vede?

Jak tedy jednat? Co změnit či zlepšit? Uvědomme si, kdo je Bůh ve kterého věříme. Vnímejme Ho jako opravdu Všemohoucího, Vševědoucího a nechme se od Něj učit. Dívejme se na sebe sebevědomě, ale ne v pýše. Zřekněme se zároveň i falešné pokory. Učme se modlit v autoritě Božího slova. Dejme prostor Duchu Svatému, aby přišel k některým poprvé nebo znova naplno do našich životů. Ptejme se jaké má pro nás dary a když je dostaneme, používejme je k službě druhým i Bohu.

Požehnání:Ten pro něhož a skrze něhož je všechno, se totiž rozhodl přivést mnoho synů do slávy, a tak považoval za vhodné přivést původce jejich spasení k cíli skrze utrpení. Ten, který posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, jsou totiž všichni z jednoho Otce. Proto se nestydí nazývat je svými sourozenci, když říká: „Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno, uprostřed shromáždění tě budu velebit.“ Jinde říká: „Já na ně budu spoléhat.“A pokračuje: „Hle já a děti, které mi dal Bůh.“ Židům 2, 10 – 13.