Úvodní přivítání:
Bojte se tedy Hospodina a služte Mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým sloužili vaši otcové za řekou Eufratem a v Egyptě a služte Hospodinu.
Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si, komu chcete sloužit. Zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.
Jozue 24, 14-15.
Text ke kázání:
Když to Ježíš uslyšel, odplavil se odtud o samotě na pusté místo. Jakmile se to zástupy doslechly, vypravily se za ním pěšky z měst. Když vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné. Večer pak k němu přišli učedníci a řekli: „Tohle místo je pusté a už je dost pozdě. Propusť zástupy ať si jdou do vesnic koupit něco k jídlu.“ „Nemusejí odcházet,“ odpověděl Ježíš. „Vy jim dejte najíst.“ „Nic tu nemáme,“ namítli, „jen pět chlebů a dvě ryby.“ „Přineste mi je,“ řekl jim. Nechal zástup posadit na trávě, vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával chleby učedníkům a učedníci zástupům. A tak se všichni najedli do sytosti. Potom posbírali nalámané kousky, které zbyly: dvanáct plných košů. Jedlo tam tehdy kolem pěti tisíc mužů kromě žen a dětí.
Mt. 14, 13-21
Kázání :
Dnešním zamyšlením bych chtěl trochu navázat i když jinak na kázání o důvěře, které jsem měl.
Co předcházelo situaci o které ve verších čteme? Ježíš se dozvěděl o smrti Jana Křtitele, který byl jeho bratranec. Byl z toho smutný. A kdo by nebyl, kdyby mu zavraždili někoho, koho jsme měli rádi, kdo nám byl blízký? Nejspíš každý z nás. Ježíš to řeší odjezdem. Chce být sám, modlit se, prosit o novou sílu, o novou naději, o novou důvěru svého Otce.
Ale lidé se o něm dozvídají, že pluje jejich směrem a jdou jako vždy za Ním. Tuší, kam asi pluje a tím směrem jdou taky. Setkávají se s Ním. A co Ježíš? Chtěl být sám. Určitě si takto tuto chvíli nepředstavoval. Reaguje jinak, než by bylo asi nám lidem normální. Místo aby řekl, ať Ho nechají, že potřebuje být sám nebo místo aby se sebral a řekl učedníkům, aby ho zavezli jinam, jde mezi lidi. Dává jim poznat, že je tu pro ně. Že jsou pro Něj důležitější, než Jeho zármutek. Uzdravuje nemocné až do času, kdy za Ním přijdou učedníci, aby lidi poslal do vesnic zajistit si něco k jídlu.
A Ježíš je znovu šokuje. Místo, aby souhlasil jim řekne, aby je sami nakrmili. Namítají, že mají jen pět chlebů a dvě ryby. To je s bídou porce pro dva až tři lidi, maximálně čtyři. Lidí je tam přitom mnohem víc. Ježíš říká ať mu to vše přinesou. S důvěrou se modlí k Otci, žehná chleby i ryby. Postupně obojí láme, dělí, podává učedníkům a ti rozdávají lidem. Nají se všichni a ještě zbylo. Dozvídáme se, že tam jen mužů bylo pět tisíc. Když k tomu připočteme ženy a děti, klidně se to mohlo blížit i k deseti tisícům celkově. Možná méně, možná více. Ale to není podstatné kolik jich všech bylo.
Podstatná je lekce, kterou Ježíš dal učedníkům a kterou chce dát i nám.
Co si z toho máme odnést a přijmout do svých životů víry?
Vstupme do služby Bohu s jednoduchou, dětskou vírou.
Chce po nás Bůh něco nemožného? Chce, abychom se vyčerpali? Chce, abychom byli zdeptaní? Nic z toho není pravdou. Bůh od nás pouze žádá, abychom Ho upřednostnili před všemi svými představami, dojmy, zájmy. Stůjme před Ním v pokoře. Buďme připraveni Jej poslechnout. I když nechápeme, jak můžeme být použitelní, užiteční nebo jaký může být smysl úkolu, pojďme do toho. Realizujme daný úkol s důvěrou a maximální oddaností, že Bůh doplní, co není v našich silách a možnostech. Pro Boha přece není nic nemožného. Pokud chce něco vykonat a vidí naší byť sebemenší víru nebo někdy už i nevíru, je připravený jednat a taky jedná. Bůh si chce použít každého z nás. Mně, tebe, kohokoli. Ale chce slyšet i naše ano. Nechce se nám vnucovat. Nechce nás znásilňovat. Chce s námi spolupracovat. Vidíte ten rozdíl? Dává nám svobodu říct ano. Dává nám svobodu i říct ne. A obojí přijme bez nějakých hrozeb nebo nadbytečného pochvalování. Spoléhejme plně na modlitbu a Boží zaslíbení.
Budujme skrze poslušnost Boha svou důvěru i víru. Ne nadarmo píše Jakub ve svém dopise: „Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ Tak přestaňme váhat, vidět vše složitě. Přistupme před Boží trůn jako Jeho děti, které Mu důvěřují, které Ho milují a které chtějí vykonat vše, co pro nás připravil, protože jen my to můžeme vykonat. Ať jako jednotlivci nebo jako celé společenství.
Další co se máme učit je, že je čas na odpočinutí a čerpání a čas na službu.
Jedno bez druhého nefunguje. Nebo funguje, ale omezeně a krátkodobě. Navíc málokdy s dlouhodobým účinkem. Proč? No protože by to bylo pouze z naší síly, z naší moudrosti, ale ne z moci Ducha Svatého. A to je zásadní rozdíl. Neboť jen dílo konané v Boží moci má dlouhodobý účinek. Má moc měnit životy druhých i naše. Dává nám Boha poznat často nečekaným způsobem. A dává i Bohu dát nám poznat, jak moc si může každého z nás použít.
Nebuďme aktivisty.
Chtějme vždy rozlišit
skrze modlitbu případně i půst nebo sdílení s druhými, jaká
je nyní Boží vůle pro nás. Zda je čas pro dílo. Zda je čas
pro odpočinutí a nabrání nových sil. Obojí má význam, obojí
je v životě člověka důležité a nezbytné. Přesně jak píše
Kazatel: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod
nebem svůj čas...On všechno učinil krásně a v pravý čas,
lidem dal do srdce touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne
začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ I když jsme tak
omezení, přesto si nás Bůh chce používat a používá. Čím
vnímavější a citlivější se naučíme být na Jeho tichý hlas,
tím víc se k Němu přiblížíme. Tím víc Mu budeme důvěřovat.
Tím víc poroste naše víra. O to méně budeme pochybovat. O to
méně budeme Boha zbytečně zarmucovat. Tak pojďme, řekněme Mu:
„Tady jsem, použij si mně, jsem připraven. Důvěřuji ti.“
Amen.
Požehnání:
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Numeri 6, 24-26
Komentáře
Okomentovat
Děkuji