Kde končí víra, nastává důvěra

 

Úvodní přivítání: Žalm 131

Text ke kázání:

Lk. 24, 13 – 48; Lk. 12, 22 - 32.

Kázání :

Kde končí víra, nastupuje důvěra. I pro učedníky Pána Ježíše ať tehdy nebo dnes to platí stejně. Jak k slovu důvěra přistupujeme? Co si pod ním představujeme? Má pro nás vůbec nějaký význam se slovem důvěra zabývat? A zvláště dnes v době kdy skoro vše je vynalezené. Kde skoro vše začíná fungovat automaticky.

Jsem přesvědčený, že ano. I dnes přes všechny vymoženosti, je slovo důvěra ne jen slovo, ale pojem. A hlavně kvůli toho pokroku ve kterém žijeme, má smysl učit se důvěřovat. Pochybuji, že jinak bychom se odvážili sednout do aut, letět na dovolenou letadlem. Věřit, že to co si kupujeme bude opravdu fungovat. Toto vše a spousta dalšího není jen o víře. Je zejména a hlavně o důvěře v něco.

Křesťanství je však a to je zásadní rozdíl o důvěře v ne jen v něco(Boží Slovo – Bible), ale i o důvěře v Někoho. Tím je vzkříšený Pán Ježíš Kristus.

Je to zvláštní jak jsme my lidé nedůvěřiví v něco, o čem víme a mnozí se x krát přesvědčili, že funguje. Mnohdy jsme o tom slyšeli z vyprávění, mnozí jsme i zažili reálně jak důvěra v Boha, Jeho Slovo a Jeho zaslíbení funguje. Přesto se tomu zlému stále daří nám do mysli podsouvat nedůvěru, zbytečné obavy až nevěru. Podívejme se na učedníky. Pána Ježíše osobně znali. Chodili s Ním. Vyučoval je. Viděli mnohé skutky, které vykonal. Nebyli to žádní nováčkové ve víře. Přesto když byl PJK ukřižován, pohřben a vzkříšen, to bylo pro ně nepochopitelné. Nebo snad si myslíte taky jak jsem od některých vykladačů slyšel i četl, že Ježíš po vzkříšení vypadal jinak? Že proto bylo samozřejmé, že Ho nepoznali hned, ale bylo třeba aby se jim dal poznat?

Vždyť s Ním většina chodila a byla od něj vyučována tři roky. Někteří o něco méně. Ale že by pak zapomněli tak rychle jak vypadal? Jakou měl chůzi? Jaký měl hlas? Jak skládal věty? Ne, tomu fakt nedokážu ani věřit.

Přitom je na to připravoval. Mluvil s nimi otevřeně a jednoznačně. Přesto, když ten okamžik nastal, přišly pochybnosti, přišla nevěra, přišla zrada, přišlo zapření, přišel strach. Čím to mohlo a i dnes může být? Přemýšlejme nad tím.

Měli učedníci tehdy důvod, aby pochybovali? Byl opravdu důvod ke zradě, zapření, strachu?

Zkoušel jsem si to představit. Sám sebe na jejich místě. Je to jen teorie, realita mohla být zcela jiná.

Kdo byli ti učedníci? Byli to vzdělaní lidé? Měli než uvěřili nějaké postavení? Z toho co víme z Bible, tak jediným opravdu vzdělaným, byl jen Matouš, bývalý celník. A taky žena Jana, která Ježíše podporovala a věřila v Něj, poté co Jan Křtitel byl zavražděn. Ostatní byli co víme rybáři, řemeslníci,… Takže žádná elita. Přesto si je Ježíš vybral, ukazoval jim vše, vysvětloval vše, připravoval na vše. Sám vím, jak často přemýšlím znova a znova o všem co je s vírou spojené. A vím, že i učedníci na tom byli stejně. Oni měli výhodu. Znali Ježíše jako živého člověka. My ho známe skrze emoce, skrze svědectví Ducha Svatého poté, co jsme se rozhodli věřit.

Znovu se vrátím trochu zpět. Než Ježíš zemřel, řekl to opakovaně učedníkům. Nebylo to pro ně pochopitelné a už vůbec uchopitelné. Víra zde nestačila. Byli zahlceni realitou, kterou žili do Jeho smrti. Viděli mnoho uzdravených, oddémonizových, viděli i vzkříšení z mrtvých dcery Jaira a později i Lazara. Přesto když jim Ježíš říkal, že to se stane i jemu, nebyli schopni to pojmout svým myšlením, svými představami, svými sny. Nechápali, že je opravdu nutné, aby se Ježíš takto obětoval. A přiznám se, že když jsem se snažil vžít do situace učedníků, kdybych viděl jak Ho lidé vítají, když vjížděl na oslovi do Jeruzaléma. Taky bych čekal asi spíše, že se nechá dejme tomu zatknout a vyslýchat synedriem. Že se možná dostane před Piláta. Že bude odsouzený protože jim překážel. Ale stejně jako oni bych asi doufal v zázrak, že v poslední chvíli zjeví svou moc a svrhne vládu i farizee a zákoníky a nastolí nějakým způsobem to Boží království, které zasliboval a o kterém mluvil, že přichází.

Ale že by se nechal opravdu ztýrat a nakonec pověsit na kříž, to bych si asi ani já nedokázal představit že se stane. A když už, tak že se z nebe snesou andělé nebo se stane jiný div, který Ho zachrání před smrtí. Takový zázrak po jakém toužili ti, co se mu smáli. Takový který by všechny šokoval a přesvědčil o Jeho Božském původu aby všichni kdo by to viděli opravdu uvěřili.

Ale ono ne. On se opravdu nechal až zabít a pohřbít. A pak se postupně všem ukazoval různým způsobem. Ale vždy neočekávaně. A tak, že Ho mnozí měli jen za nějakého neználka co se nezajímá o to co se děje. Nebo Ho měli za ducha, který se jim zjevil, aby je vystrašil ještě víc.

A strach byl nejspíš oprávněný do určité míry. Byli si všichni vědomi toho, jak ne jen Ježíš, ale i oni leželi tzv v žaludku zákoníkům a farizeům. Teď měli možnost si to s nimi vyříkat a dát jim pořádně za vyučenou jednou pro vždy. Proto byli někteří schovaní v domě a někteří raději chtěli zmiznout z Jeruzaléma někam pryč.

A co na to Ježíš? Odsoudil je? Odvrhl je? Ne. Přistupoval k nim stejně jako předtím. Plný lásky, porozumění, pochopení, s důvěrou v ně. Kdyby nic jiného, tak to jak se k nim choval, pro ně bylo důvodem, že v Něho nově a ještě plněni uvěřili. Že přestali jen věřit. Místo toho měli hlubokou důvěru a přestávali pochybovat. Dostali novou energii, novou motivaci. Dostali opravdový důvod k plnému životu s Ježíšem. Dostali odvahu jít bez ohledu co je čeká zvěstovat evangelium druhým. Čekali na toho Ducha Svatého, který je měl vyzbrojit a vést.

Jak jsme na tom my? Opravdu věříme, že Ježíš žije? Opravdu s Ním chceme prožívat namax každý další den svého žití? Máme jen víru nebo i tu důvěru, kterou získali učedníci po setkání s živým Kristem?

Požehnání: Žalm 136