Odvaha říct ANO.

Přivítání z Bible:

Vždyť On nás spasil a povolal svatým povoláním, ne díky našim skutkům, ale díky Jeho vlastnímu záměru a milosti, kterou nám v Kristu Ježíši udělil před začátkem věků. Tato milost se nyní projevila v příchodu našeho Spasitele, Krista Ježíše, který zrušil vládu smrti a skrze evangelium zjevil život a nesmrtelnost.

2.Tim. 1,9-10

Texty ke kázání

Dostal jsem slovo Hospodinovo: „Než jsem tě zformoval v matčině lůně, znal jsem tě. Ještě než jsi přišel na svět, posvětil jsem tě. Národům učinil jsem tě za proroka.“

„Ach ne, Hospodine Pane můj,“ zvolal jsem. „Neumím přece mluvit! Jsem ještě dítě!“

„Neříkej , že jsi ještě dítě,“odpověděl mi Hospodin, „ale jdi, kamkoli tě pošlu, říkej, cokoli ti přikážu. Neboj se jich – vždyť Já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, praví Hospodin“ Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle vložil jsem ti do úst svá slova. Pohleď, dnes tě ustanovuji nad národy a královstvími, abys vyvracel a podvracel, ničil a bořil a abys budoval a sázel.“

Jeremjáš 1,4-10;

Amos na to Amaciášovi odpověděl: „Nebýval jsem prorok ani prorocký učedník – choval jsem dobytek, pěstoval fíky. Hospodin mně ale vzal od ovcí a řekl mi: Jdi, prorokuj mému lidu, Izraeli.“

Amos 7,14-15;

Zde začíná Hospodinova řeč skrze Ozeáše. Hospodin Ozeášovi řekl: „Jdi, vezmi si ženu oddanou smilstvu a budeš s ní mít děti ze smilstva. Tato země totiž opustila Hospodina jako smilná nevěstka.“ A tak šel a oženil se s Gomerou, dcerou Diblaimovou. Ta pak počala a porodila mu syna.

Ozeáš 1,2-3.

Kázání

Jak si povolání představujeme my lidé?

Co si pod pojmem že mně Bůh chce povolat do služby Sobě i lidem představujeme? Co nám brání to s radostí přijmout a žít toto povolání? Jaké jsou naše představy, že bychom měli my být, abychom byli pro Boha, lidi a církev užiteční?

Možná až moc otázek na začátek. Možná, že mnozí z nás, tak moc nad tím vším nepřemýšlí. Jsou jistě i mezi námi takoví, co by bez váhání řekli „Ano“. Ale většina z nás je takových, že kvůli našim představám o sobě, o Bohu, o církvi i jiných lidech, nejsme často schopni Boží hlas slyšet a Boží vůli vidět.

Ano jsou to naše představy, jak by náš život a naše služba měla být realizována. Co je nutné, abychom my na sobě změnili, zlepšili, aby si nás Bůh mohl použít. Nebo jsou to lži, které si neseme z předchozí doby, než jsme uvěřili. Lži že jsme nuly, nepoužitelní, že to není nic pro nás, atd.

A je to pravda? Vidí nás takto Bůh? Chce toto vše Bůh?

Proč si tak snadno necháme o lidí nebo zlého nakukat tyto nesmysly o naší nepoužitelnosti a neschopnosti?

Proč chceme jít často za svou vlastní představou naší služby Bohu, podle toho jak si to my představujeme? Jak my to chceme na základě zkušeností z civilního života nebo života před tím, než jsme uvěřili?

Komu chceme věřit víc? Sobě nebo Bohu? Kdo nás povolal? My sami nebo Bůh? Známe se opravdu tak dobře, abychom opravdu rozpoznali co v nás je pro Boha použitelné a co ne? Není to spíše naše pýcha, tvrdost, sobeckost a touha vše zvládnout sami a nejlépe bez Boha?

Jak to dělá Bůh?

Vzpomeňme si na naše první setkání s Bohem. Jak nás povolal k víře? Co bylo třeba, abychom všechno splnili a vykonali, aby nás povolal? Bylo třeba, abychom si to nějak zasloužili? Abychom si to nějak vysloužili? Co jsme při tomto prvním setkání s Bohem prožívali a co jsme Mu mohli nabídnout?

Já sám za sebe vím, že jsem nemohl nabídnout nic. Že jsem si to nemohl ani zasloužit, ani vysloužit. Jediné co jsem mohl říct a udělat bylo pokleknout a poprosit o odpuštění hříchů, poprosit o dar víry a adoptivní přijetí do rodiny křesťanů.

Bohu je totiž zcela jedno, jak my sami se vidíme. Je mu jedno jaké máme znalosti, zkušenosti. Zda jsme střelci, co se rozhodují rychle nebo váhavci, co potřebují vše promyslet. A to se týká všech. Ne jen těch, co nad vším přemýšlejí, ale i těch, co jsou schopni se rozhodovat rychle. Nejsou lepší ani jedni, ani druzí. Optimální je být někde uprostřed.

Podívejme se na proroka Ámose. Toho Bůh povolal jako zemědělce a pastýře. A kdo byli tehdy pastýři? To byla spodina. Žádná střední třída nebo něco, co bylo považováno za slušnou práci. Pastýři byli na okraji společnosti.

Když Bůh povolal Ozeáše, řekl mu, ať si za ženu vezme prostitutku a má s ní dítě. Bylo toto nějak významné postavení, které by vedlo lidi k úctě k němu?

Když Bůh povolal Jeremjáše, byl ještě podle všeho mladý a necítil se na to. Přesto mu Bůh říká, co mu říká a Jeremjáš to přijímá.

Když Bůh povolal první apoštoly, kolik z nich bylo s nějakým teologickým vzděláním? Nebo kolik z nich mělo úctu či postavení ve svém okolí či komunitě? Snad jen Matouš. Ale u Římanů, ne u Židů. Ti jím pohrdali a naopak ho nenáviděli pro jeho práci. Přesto je Ježíš povolal. Přesto se jim věnoval. A kdo jsme my? Jsme na tom lépe než oni? Kolik z nás má nebo mělo nějaké významné postavení, než jsme uvěřili? Kolik z nás mělo uznání druhých pro to, co jsme dokázali a zvládali? V čem jsme byli lepší nebo jiní, než tito první učedníci nebo ti, kteří nás k víře přivedli?

Možná, že někteří z nás něco ze zmiňovaného prožili a nějaké postavení měli. Ale bylo to určující z Božího pohledu, aby nás povolal k víře a službě? Pochybuji, ale třeba se pletu.

Jaká má být odpověď na povolání?

Jak to tedy s tím povoláním k víře a službě je? U kolika z nás si Bůh použil naše silné vlastnosti? Co vše bylo třeba, abychom změnili, aby si nás Bůh mohl použít?

Pokud to u vás bylo jako u mě, tak si použil spíše mých slabostí a toho, čemu jsem se díky své povaze vyhýbal a bránil. Byl jsem hodně uzavřený do sebe. Hodně nedůvěřivý vůči druhým. Hodné tvrdý k sobě i k druhým. Neuměl jsem odpouštět. Slabost byla můj nepřítel. Nejlépe jsem se cítil sám nebo v úzkém kruhu pár přátel, které jsem si ale vybral sám podle toho co mi vyhovovalo. Nebo dle toho co jsem prožíval či potřeboval se naučit. Bylo to velmi sobecké a využívající.

Bůh mi toto vše ukázal. Sám patřím do okruhu, co jsou zvyklí se rozhodovat rychle, ale ne už emotivně. Od chvíle kdy jsem uvěřil to už není s hledáním prospěchu pro sebe. To jsem si uvědomil v okamžiku, kdy jsem mohl asi po roce od chvíle co jsem uvěřil začít sloužit. Nebylo to nic velkého, nic důležitého. Nemohl jsem tam využít skoro nic ze svých schopností, krom své odvahy a touhy zkusit něco jinak, než jsem byl zvyklý. Znamenalo to opravdu obrat v životě a jít do něčeho, z čeho jsem měl hodně obav. Znamenalo to jít do nejistoty, ale s pokojem, který jsem přijal skrze modlitbu a její vyslyšení. Bylo to navíc jen na určitou dobu, původně 3 měsíce, které se protáhly nakonec na celý rok.

Když to skončilo nastala určitá pauza, kdy zase nebylo nic. I když jsem chtěl, přicházelo odmítnutí. Až po skoro dalším roce jsem mohl zase trochu sloužit. Opět přišlo povolání a opět do pozice, kterou jsem neočekával. Na kterou jsem se necítil. Ale přijal jsem ji. Ale jen proto, že jsem na to nebyl sám, ale byli jsme skupina více lidí, co to nesli společně.

Tak to jde s přestávkami až do nynějška.

Co jsem se z toho naučil a chtěl předat nám všem?

1) Nečekej, že Bůh bude chtít využít jen tvých silných stránek. Naopak On je schopen použít našich slabostí, aby se změnily v silné.

2) Nechtěj sloužit za každou cenu. Hledej skrze čtení Písma, modlitbu, sdílení se s druhými, co po tobě asi Bůh může chtít.

3) Využij času kdy nesloužíš, aby ses mohl díky Bible, modlitby, sdílení i drobné pomoci naučit co je pokora, odpočinek, poslušnost, připravenost.

4) Když víš, že tě Bůh volá, nevzpírej se. Nejsi to ty, kdo jde v čele. V čele jde Bůh, On za vše ručí. Ty Ho jen následuj a nech se službou vést.

5) Buď připravený, že i konec tvé služby může přijít kdykoliv. A měj odvahu to i tehdy přijmout a odstoupit.

6) Nebuď ani pyšný, ani hrdý na to, že můžeš sloužit. Na to, že jsi zrovna ty byl povolán. Nezasluhuješ si to! Nepovolal jsi se sám.

Amen.

Požehnání

Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jsme nebyli lidem, ale teď jste lid Boží. Nedocházeli jste milosrdenství, ale teď jste milosrdenství došli.

Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist. Postavte se mu jakožto silní ve víře a vězte, že stejné utrpení zakoušejí vaši bratři po celém světě. Když projdete tímto krátkým utrpením, Bůh veškeré milosti, který vás v Kristu Ježíši povolal do své věčné slávy, vás obnoví, upevní, posílí a ukotví. Jemu náleží moc navěky! Amen.

1Pt. 2,9-10;5,8-11.