Advent je i o důvěře jak mezi lidmi, tak i o Bohu vůči nám

 

Adventní píseň:  

https://www.youtube.com/watch?v=2UvIfslP5k8  Lid, který chodí v temnotách

Úvodní přivítání: Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Žalm 27,1

Adventní slovo: Je první adventní neděle. Je to čas, kdy si připomínáme narození Pána Ježíše Krista. Zároveň je to ale i o tom, že nám, kdo v Něho věříme říká: „Díky, že ve mně věříš, že Mi důvěřuješ. Víme oba, že nejlépe rozumím všemu, co prožíváš. Nechci po tobě nic, co by bylo nad tvé síly a schopnosti. Já tobě důvěřuji a raduji se, když konáš mou vůli.“

Ale Bůh v tento čas mluví i k těm, kdo v Něj nevěří nebo hledají a přemýšlejí, proč by v něj měli věřit. Těm v tuto chvíli a v tento čas říká: „Vím, že je ti to divné, že bych měl být nebo že bys ve mně měl věřit. Vím o všem, co ti v tom brání. Vím o všem, co tě trápí. Opravdu ti rozumím. Zkus udělat, co udělali jiní. Vyzkoušej mně. Třeba najednou poznáš, že jsem, že mi na tobě záleží. Pak se rozmysli a rozhodni, co by bylo či nebylo lepší. Jít dál životem sám nebo se mnou.“

Text ke kázání:

Neboť to co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův. Jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu; chci vám dát naději do budoucnosti. Jer. 29,11

Andělu sboru v Laodiceji napiš: Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření: Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání. Hle stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn. Kdo má uši slyš, co Duch praví sborům. Zjevení 3,14-22

Vždyť také tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby noha řekla: Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu, nepatří snad proto k tomu tělu? A kdyby ucho řeklo: Protože nejsem oko, nepatřím k tělu, nepatří snad proto k tělu? Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich? Ale Bůh umístil údy: každý z nich umístil tak, jak chtěl. Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo? Je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko však nemůže říci ruce: nepotřebuji tě. Ani hlava nemůže říct nohám: nepotřebuji vás. Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné. A části těla, které pokládáme za méně čestné, obklopujeme zvláštní ctí a našim neslušným částem dáváme tím větší slušnost, což naše slušné údy nepotřebují. Ale Bůh sestavil tělo tak, že tomu potřebnému dal zvláštní čest, aby v těle nebyla roztržka, ale aby údy o sebe navzájem stejně pečovaly. 1.Kor. 12, 14- 25

Kázání :

Co o důvěře v nás říká Bůh?

Jak si představujeme důvěru v Boha my?

Co si myslíme o důvěře mezi sebou?

Pojďme žít pravou důvěru v Boha i mezi sebou.

Chci dneska mluvit o důvěře. Jednak o tom, jak vidí důvěru Bůh směrem k nám. Jak chce, abychom my důvěřovali Jemu. A jak si představuje naše vzájemné vztahy.

Prosím, pokud někdo bude mít dojem, že mluvím zrovna o něm, neberte to osobně. Mluvím opravdu všeobecně. Jestli se však někoho z nás Bůh tím slovem dotkne, reagujte a odpovězte Mu. Dejme šanci sobě, Jemu, nám všem.

Jak vidí Bůh důvěru směrem k nám? Za mně to je vidět dobře na situaci Jidáše. Byl to jeden z učedníků. Kdo viděl seriál The Chosen, je zde zahrán jako ten, kdo v Ježíše věřil opravdu. Chtěl dělat maximum pro růst Božího království. Jen nechápal a nechtěl pochopit, že to bude podle Boha a ne tak, jak on si představoval, že by Ježíš měl jednat. Do poslední chvíle mu Ježíš dával šanci na to, aby se zamyslel a důvěřoval Jemu Ježíšovi a ne svým lidským představám. Proto i dle ztvárnění postavy Ježíše zradil, protože Ho chtěl vyprovokovat, aby se za krále Izraele prohlásil už za svého života. Oficiálně sjednotil Izrael, pomohl svrhnout Římany a nastolil znovu vládu, jako byla za krále Davida. Že se tak nestane, pochopil velmi pozdě a jak skončil všichni víme, zabil se. Nedokázal znovu učinit pokání. Plně si nechal tím zlým ovlivnit své svědomí, že mu již není pomoci, že mu Bůh nikdy neodpustí. Osobně jsem přesvědčený, že opak by byl pravdou. Znovu však říkám, je to můj názor, jak to vnímám.

Co tím chci říct? Bůh v nás má maximální důvěru. Vidí nás zcela jinak, než vidíme my sami sebe. My se vidíme jako slabí, On nás vidí jako silné. My se vidíme jako málo schopné, On nás vidí jako dokonale připravené pro cokoliv, co od nás očekává. My se vidíme jako hříšníci, On nás tak vidí taky. Zároveň však jako omilostněné, znovuzrozené a Jím samým přijímané a uschopněné k čemukoliv dle Jeho vůle. Přemýšlejme nad tím. Neřešme, že Jej opakovaně zklamáváme. S tím On počítá. On ví a Je mu jasné, že jinak to být nemůže. Nejsme holt Pán Ježíš.

Je zde však osoba Ducha Svatého. Nakolik počítáme s Jeho jednáním v našem životě? Jsme otevřeni proto, aby se nás zmocnil? Aby nám ukazoval Boží pravdy o nás? Aby nás zmocnil k službě Bohu i lidem svými dary? A toužíme vůbec po Jeho darech? Toužíme vůbec být i jednotni? Podpírat se navzájem? Sloužit jedni druhým? Sloužit lidem kolem nás? Koho chceme svým životem, svou prací, svým svědectvím života oslavovat a dělat radost? Bohu nebo Satanovi?

Jak si důvěru v Boha představujeme my? Sám s tím bojuji. Doufám a věřím, že každý z nás. I já občas pochybuji. I já občas zapomenu na to, že mám konat Boží vůli a ne svou. I já bojuji s tím odpustit jiným. V tom jsme všichni stejní. Jak to však změnit? Jak žít tak, aby to bylo co nejvíc v souladu s Boží vůlí? Jak to udělat, abychom opravdu mohli vidět co nejvíc z toho, co pro nás Bůh ne jen přichystal, ale abychom to byli schopni a hlavně ochotni vykonat? V modlitbě Páně přece říkáme: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“. A o kousek dál „odpusť nám naše hříchy, jako my odpouštíme našim viníkům“. S jakou vážností tato slova myslíme, když je říkáme? Myslíme je vůbec vážně? Nebo je jen známe a ze zvyku odříkáme? Protože zde je základ vší naší slabosti. Na jednu stranu říkáme „buď vůle Tvá“ na druhou stranu nejsme často schopni nebo ochotni odpustit druhým, když se proti nám proviní nebo někomu, kdo je nám blízký. Koho třeba máme za vzor a napodobujeme ho. Nebo když se začne dít něco jinak, než bylo do té doby zvykem. Narušuje to naše tradice, na kterých si zakládáme, na kterých jsme vyrostli. Které máme málem za svaté podobně jako farizeové za doby Pána Ježíše. Taky to mysleli dobře. Taky byli přesvědčeni, že jednají správně. Taky byli přesvědčeni, že tak zní Boží vůle. A mnohé z toho bylo správně. Aspoň podle litery zákona ano. Ale byla v tom i láska a pravda a v souladu s pravdou Ducha Svatého? Kdyby bylo, nekritizoval by to Pán Ježíš. A nejsou i některé naše tradice takto farizejsky zamaskované, abychom krásně a zbožně vypadali? Abychom si podobně jako v té modlitbě mohli říkat: „dávám Bože desátky, jsem na každém shromáždění, pravidelně se modlím, … ne jako ten hříšník, co stál vzadu a modlil se Bože odpusť mně hříšnému.“ Proto jsou mezi námi rozkoly, kterými děláme radost silám zla a ne Bohu. Ano držme se toho, co je správně, ale rozlišujme skrze modlitbu případně i půst, zda to je i správně podle Ducha Svatého. Nechme se Duchem Svatým zlomit, aby naše ego ustoupilo do pozadí. Aby náš bližní nám byl důležitější, než já. Nečekejme, že když nás někdo zranil, že si toho je vědom, ale nechce za námi přijít a omluvit se. On si to třeba opravdu vůbec neuvědomuje, že nám jakkoli ublížil. Je si snad každý z nás vědom vždy jakékoliv chyby hned? A nestačí se jen modlit a vyznávat Bohu, že jsem mu já odpustil. Často je opravdu nezbytné zajít za tím člověkem. Říct mu, že nás zranil. Říct mu, že jsme mu odpustili. Požádat, aby to odpuštění z naší strany přijal. Sám jsem viděl, co to může udělat. Buď díky toho zažijete osvobození a uzdravení jen vy sami nebo i on přijde a požádá konečně o odpuštění nebo aspoň o to, abyste si o tom, co se stalo promluvili a dojde k oboustrannému usmíření, odpuštění, osvobození, uzdravení. Nebo snad opravdu chceme pomáhat tomu zlému mezi námi stavět stěny rozdělení? Chci věřit, že ne.

Jsme přece opravdu jak je psáno v Korinským údy vzájemně propojené, jeden bez druhého jen těžko fungující a všechny nezbytně nutné, aby tělo fungovalo. Aby bylo zdravé a silné, podobně jako se staráme o naše lidské tělo. Taky se snažíme mu pomáhat, aby nám sloužilo co nejlépe a nejfunkčněji. A ne, abychom ho jen huntovali. Nebo se snad mýlím? Přestaňme už konečně plýtvat čas a energii nad tím, čím se lišíme. Nikdy nebudeme a ani nemůžeme být stejní a jednotní podle našich lidským představ, protože ani údy lidského těla nejsou a nemůžou být všechny stejné. Pojďme se vrátit k tomu, aby v nás byla opět ta prvotní žhavá a vášnivá láska k Bohu, jakou jsme měli, když jsme uvěřili. Někteří už kdysi dávno. Někteří před nedávnem. Přestaňme být vlažní nebo dokonce studení. Otevřme svá srdce, svou mysl, svého ducha Duchu Svatému. Dejme Mu možnost, aby nám ukázal, kdo opravdu jsme. Aby nám ukázal, jaké jsou naše vztahy k sobě navzájem a co On chce, abychom v tom udělali k zlepšení. Vezměme opravdu s maximální vážností modlitbu Páně a to co v ní říkáme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi… odpusť mně moje hříchy jako já odpouštím mým viníkům.“ Pojďme a složme tu tíhu a všechna svá břemena a zátěž pod Kristův kříž. Věřme a vyznávejme, že toto vše On nesl za nás. Proto byl zbičován, proto byl zmlácený. Proto se nechal ponížit. Proto nesl ten kříž až na Golgotu. Nebo si snad myslíme, že jen tak pro nic za nic v zahradě po večeři s učedníky když se modlil říkal Otci: „je li možné zbav mně toho“. On moc dobře věděl, co to bude za utrpení. Zkuste teď jen zavřít oči a v duchu si představit, jak Mu bylo. Věděl, že je nevinný. Věděl, že to je Otcova vůle. Věděl, že chce do posledního okamžiku Otcovu vůli splnit. A v duchu se připravoval na to, že za okamžik to začne. Že Ho zajmou, svážou a On se nesmí bránit. Nesmí požádat Otce o pomoc. Že bude následovat vyslýchání, utrpení, ponížení. A kdyby jen to, ale že nastane týrání pomocí důtek s železnými háčky na konci, které vytrhávaly maso z těla. Že mu na hlavu narazí silou korunu z trní. Že z něj poteče krev proudem. Že bude mít hlad a žízeň a nedostane nic na jejich uhašení. A vrcholem bude, že mu prorazí hřeby ruce a nohy, když Ho přibijí a vztyčí na kříž, jako toho nejhoršího lumpa a darebáka. Zkusme si to opravdu představit, že visím já osobně na tom kříži. Dole pode mnou chodí lidé a vysmívají se mi, dál mně ponižují. Vím, že by stačilo jen slovo a smetl bych je z povrchu zemského. Zároveň však vím, že toto je jediná cesta a jediný způsob jak jednou provždy, naposled a natrvalo zlomit moc zla nad lidmi. Bojujete mezi tím, jak zvládnout bolest a utrpení a láskou i k těmto lidem. Až do okamžiku, kdy víte, že už je konec a řeknete: „Dokonáno jest“ a zemřete.

A přesně takto se to stalo. Sám když jsem nad tím přemýšlel a psal a x krát předtím představoval ve vizualizaci, mnou probíhal mráz až třes při tom pomyšlení, že bych na tom kříži byl opravdu já a měl to prožít i vše, co tomu předcházelo.

Tak se rozhodněme, že tak, jak to bylo do teď, už nechci. Od teď chci, aby opravdu Boží vůle, byla mou vůlí. Že chci a odpustím každému i když to bude boj. Že chci být jako ti, o kterých říká Pán Ježíš v dopise Laodikejským „kteří vítězí“ a nakonec zvítězí. Pojďme a chtějme takovými opravdu být, takto žít. Chtějme dělat radost jen Bohu a lidem jak v církvi, tak mimo ni. Buďme těmi lampami, co svítí tak jasně, že to lidi praští do očí. Chtějme vidět ta všechna Boží zaslíbení v realitě. A to za které se já modlím svými slovy: „Co mé oko nevidělo, co mé ucho neslyšelo a má mysl si nedokáže představit, to Bůh připravil a chce, abych viděl, slyšel a radoval se z toho.“ Amen.

Požehnání: Proto i my, majíce kolem sebe tak velký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích, snadno přichytí a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou a sedí po pravici Božího trůnu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Žid. 12, 1-2; 4.

odkaz na záznam na youtube: https://www.youtube.com/live/T0Be89k53Rw