Téma: Cesta s Bohem je dobrodružství, ale ne leháro.

 

 Úvodní přivítání: Žalm 133

Text ke kázání:

Ezechiel 47,1-12; Jan 4, 13-15; Jakub 4,7.

Kázání :

Zkuste si to představit, že byste to byli vy. Každý za sebe. Zjeví se anděl průvodce. Ukáže chrám, vše vysvětlí. Jsi nadšený z toho, co ti bylo zjeveno. Zároveň nejspíš i plný bázně z Božího majestátu a toho, jak On koná, jedná a chce si použít i tebe. Ano tebe a to bez ohledu zda se na to cítíš nebo ne. Bůh tě vidí jinak, než vidíš ty sám sebe. Vidí tě jako skvělého a připraveného a hlavně schopného vykonat to, k čemu tě stvořil a k čemu jsi nejlepší.

Ale není to jen tak. To zjišťuješ, až tě vyvede průvodce ven z chrámu, kde vytéká zurčící potok, který se v dálce rozšiřuje, nabírá na síle a je i čím dál hlubší. To je cesta pro každého z nás.

Nejdřív jsme se potřebovali setkat s Bohem, abychom uznali svou hříšnost a neschopnost sebeobhajoby před Ním.

Následovalo rozhodnutí pro Krista, abychom získali odpuštění, ale i přijetí od Boha za Jeho děti, adoptivní. A nyní je před námi cesta, kterou máme jít. Cesta plná dobrodružství, nečekaných situací, které však mají vždy řešení. Cesta plná pádů a vztyčení se, abys mohl jít dál. To je ten potok. Kdo se rozhodne jít touto cestou, nemá zastavovat, ale kráčet stále dál i když to není snadné.

Voda potoka je Duch Svatý se svými dary, ale i zároveň Ten, kdo nás vede k ostražitosti a opatrnosti. Je zároveň i brzdou, abychom nespěchali moc rychle kupředu a zbytečně si nenabili nebo sebou do té vody neplácli, když o nějaký ten kámen zakopneme nebo nás strhne proud.

Čím víc Boha člověk poznává, tím větší je pravděpodobnost, že Bůh bude dávat i úkoly, které jsou pro každého z nás připraveny a které jsme schopni splnit. Čím blíže jsem Bohu, tím víc Bůh očekává, že Mu budu důvěřovat, aby úkoly co dostanu, byly pro mě snadněji splnitelné a abych v tom nebyl sám.

Je zajímavé a zvláštní, že Bůh chce být vždy a ve všem a při všem s námi. Chce, abychom věděli, že nás nikdy nenechá na pospas, ale provede nás sebenáročnějším úkolem či zkouškou. Bude nás učit nejdřív se jen brodit, ale později plavat, neboli konat Boží vůli. A kdo už nějakou zkušenost s Bohem má ví, že ani to brodění a už vůbec to plavání v řece není nic jednoduchého. Je to často dřina a vždy námaha. Ale Bůh nikdy neslíbil nikomu z nás lidí, že cesta s Ním bude procházka a leháro. Kdo si toto myslí nebo si takto cestu s Bohem představoval či představuje, dřív či později těžce narazí.

Jsou pak dvě možnosti. Ta první je jednoduchá a mnozí jí přijímají. Znamená říct, že Bohu na mně nezáleží protože … Ta druhá je náročnější. Znamená uznat znova, že jsem se mýlil, že takto už nechci. A znovu se rozhodnout Boha následovat. Ale nyní tak, jak si představuje On a ne já. A věřte mi, je to hodně těžké udělat takové rozhodnutí a třeba i opakovaně. Ale stojí za to. Ta jistota, kterou Bůh člověku skrze toto rozhodnutí dá, že se člověk nepotřebuje více či méně trápit tím co bude, jak bude, za to stojí. A já mohu potvrdit, že to tak opravdu funguje. Ale chce to vzít všechnu svou pokoru i odvahu na tuto cestu se vydat a po ní kráčet nebo se nechat nést. Je to prostě o tom, mít upřený zrak na cíl, kterého chci dosáhnout, nerozptylovat se, nevymlouvat se a jít či plavat k cíli před sebou. A lepší z mé zkušenosti je plavat. Protože když člověk jde, láká ho to tady zastavit, tady se podívat, atd. Když ale plave a je v hloubce, kde nohama na dno nedosáhne, je třeba aby byl opravdu maximálně soustředěný a plaval jedno tempo za druhým až dosáhne cíle. Tempo a rytmus v tomto případě, ať při chůzi či plavání, určuje Duch Svatý. A Ten nejlépe ví, co od nás může očekávat. Ví, že naše možnosti i schopnosti jsou omezené. Proto jsou v řece či potoku i mělčiny. Někdy už i během úkolu, který máme splnit, nám dá odpočinout na těchto mělčinách, někdy až když je vše za námi. To proto, abychom se nevyčerpali, ale měli stále dost sil, stále motivaci jít vpřed.

A je zajímavé, že ani tyto místa, mělčiny a bažiny, nejsou pro Boha zbytečné a neužitečné. I tato místa jsou pro něj důležitá. Zde čteme, že z nich byla získávána sůl. A ta je i pro nás důležitá. Jednak dodává a vylepšuje chuť jídla. Ale taky je to výborný a důležitý konzervant. A my, když jdeme Boží cestou, potřebujeme v sobě zakonzervovat to, co jsme již s Bohem zažili, aby nám to mohl připomenout. Takže v těch chvílích, co nám dává na odpočinutí, nám zároveň často i ukazuje zpětně, co jsme už zvládli, silné stránky naší osobnosti i slabiny, které chce zpevnit nebo nás jich zcela zbavit.

Zároveň je psáno, že tato voda dává život a zdraví. Je tedy třeba se držet této živé vody, pít jí někdy po doušcích, ale někdy třeba po litrech, abychom nežíznili. Zároveň nás tato živá voda i chrání před útoky zlého a jeho pomahačů. Zlý totiž sám, ani nikdo z jeho pomocníků do této vody nesmí. Můžou však být na břehu a pokoušet nás. Jsou to ti rybáři, co háží návnadu a čekají, jak my se zachováme. Zda si jí všimneme nebo se necháme chytit či aspoň zranit. Všichni máme zkušenost, že někdo, koho jsme znali, kdo se pro Boha rozhodl už s Bohem nechodí. To jsou ti, které tito falešní rybáři a falešní proroci chytili.

A přesně proto roste na březích stromoví a zeleň, která dává možnost uzdravení a obživu. Takže když je někdo zraněný, může se díky toho uzdravit. Když je někdo zcela chycený, stále si může všimnout tohoto zdravého ovoce, sníst ho, uzdravit se a kráčet znovu s Bohem. A pokud si myslíme, že Bůh nám nabízí málo této stravy a pomoci, mýlíme se. Bůh nám ji je připravený dát vždy minimálně tolik, co potřebujeme, ale často mnohem víc, než potřebujeme. Jak kdyby nás chtěl rozmazlovat a vychovávat zároveň.

K tomu zde na zemi má církev. Někde v ní plavou rybky silné a velké, některé zase maličké nebo tzv nedomrlé. Ale všechny patří do Boží církve, ať se nám líbí nebo nelíbí. Ať s nimi chceme být zadobře nebo si od nich držet odstup. Jsme tu jedni pro druhé, abychom si pomáhali a chránili se. Povzbuzovali i napomínali. A kdo je rybář ví, že rybky jen málokteré jsou samotářské, ale raději žijí v hejnech. I proto jsme vyzýváni a vedeni, aby každý z nás měl společenství sboru, kam patří. Proto ač je církev nedokonalá, je přesto důležitá. Jejím úkolem je lidem pomáhat k společenství navzájem, zajišťovat jakoby druhý domov, dávat zázemí, kde můžou poznávat jednak sami sebe, ale díky společenství s druhými i duchovně růst a učit se nést odpovědnost dle příkladů druhých a sloužit si navzájem dary, které každý od Boha dostane.

Jsou zde, ale napsáni i rybáři. Zde je výklad nejistý. Někteří vykládají, že jsou to církve a nabízejí lidem možnost tam být. Jiný výklad je, že jsou to svůdci, což mi dle kontextu a jak to vnímám i já osobně, pasuje víc. Proto to tak i vysvětluji, že je nutné se před těmito rybáři a jejich návnadami, mít na pozoru a v bdělosti, aby člověk nesešel z cesty víry na cestu falešnou.

Proto buďme opravdu ve všem stále napojeni na zdroj pramenící z pod trůnu. Tento zdroj dává vodu, která oživuje a uzdravuje. Která je symbolem vedení Duchem Svatým. Když se nám to bude dařit, budou i naše životy vypadat mnohem lépe. Bude skrze nás zářit Bůh, neboť budeme jednak silní ve víře, jednak zakonzervováni solí Boží pravdy a milosti. Ale hlavně budeme zakotveni v Bohu, což by mělo být přání a touha každého z nás. A budeme přitažliví i pro lidi kolem nás, co zatím s Bohem nežijí. Amen.

Požehnání: Žalm 134