Kána vandr jaro 2025

 

Je pátek. Z různých koutů naší země se začínají sjíždět chlapi. Cíl cesty je pro všechny stejný. Česká Třebová. Sjíždíme se z různých měst a krajů. Ti, co to mají nejdál, vyjíždějí už kolem 13 hod. Ti, co to mají nejblíž, dojdou pěšky.

A jaký je účel tohoto setkání? Jen ten, že jsme se mnozí opět dost dlouho spolu neviděli a chceme to změnit. A jak? Tím nejjednodušším způsobem. Každý jsme sbalili do batohu pár věcí co potřebujeme, k tomu nějaké jídlo, spacák, karimatku a jdeme se společně až do neděle toulat okolím České Třebové. A co že je to za partu, co v tom vedru co slibují se chce trmácet lesy, loukami, po cestách i necestách? No přece chlapi, co si prožili Kána setkání manželských párů. Někdo před nedávnem, někdo mnohem dřív. Ale nestačí jim to, chtějí něco navíc. A to navíc jen mezi partou těch, kdo to vnímají stejně a nevadí jim, že se trochu unaví a zažijí trochu nedostatku. Za ty zážitky, společný čas, rozhovory a sdílení, za to to stojí každému z nás.

V České Třebové se setkáváme kousek od nádraží v parku u stánku s lavicemi a stoly. Postupně se scházíme, zdravíme a popíjíme pivko, až jsme úplně všichni, tentokrát 10. Vyrážíme směr Semanín, kde nás čeká návštěva zajímavého člověka, pokec s ním. Prohlídneme si i kostel a zvonici. A samozřejmě opečeme na ohni i buřty. Kostel je prý jiný než ostatní. Teda zevnitř, z venku vypadá jako skoro každý kostel. A zvonice je taky prý spešl. A je to opravdu tak. Stojí za to do těchto míst zabloudit. A kdybyste byli bez tekutin, není problém. Kdo chce, může dostat čistou pitnou vodu pěkně chladnou. Kdo chce něco lepšího, je zde sklípek, kde je výběr alko i nealko nápojů dle chuti a zájmu. Vybere si dle mne opravdu každý. Na zahradě se pak ukládáme postupně jak je kdo unavený, ke spánku. Zítra nás čeká ujít pár km, tak je třeba na to být odpočatý a plný energie.

Je sobota ráno. Postupně se probouzíme, balíme, krmíme. Loučíme se s domácími a vyrážíme spolknout pár kilometrů a užít si společný čas v kochání se přírodou, být jen sám v tichosti nebo s někým v rozhovoru.

Nejdřív jdeme kolem tzv Kneipovny, kde si někteří z nás osvěží nohy. Pokračujeme dál na Kozlovnu. Tam se většina z nás vyškrábe po ujití 174 schodů až na vrchol rozhledny. Díky krásnému počasí jsou vidět krásně kopce blízké i vzdálené. Takže jsme viděli třeba Sněžku, Praděd, Kralický Sněžník a další vrcholky. O kousek dál je zastávka a zasloužené občerstvení ve formě pivka a něčeho na zub, jak se kdo rozhodl. Šlapeme dál, až jsme došli do opravdu pravěké vesnice. Zde je plno chýší, jak by vypadly z filmu Osada havranů. Pokračujeme dál až ke kapličce, která pro jednoho z nás má mimořádný význam, bo zde měli se svou ženou svatbu. Zde doplňujeme zásoby vody a šlapeme opět dál. Je už fakt pěkné teplo. Taky nadchází čas na větší přestávku na oběd. Toho se nám dostane o kus dále v hospůdce, kde zabereme dva stoly. Pěkně venku, ale ve stínu krásně rostlých stromů. Každý si vybere co chce a čekáme až nám to udělají a donesou. Pak nastane velké krmení dravé zvěře bo opravdu už někteří měli pěkný hlad a někteří i velké oči a málem nedojedli vše :-). Ale stálo to za to. Vaří zde velmi dobře a bylo to i uděláno rychle. Poté vyrážíme dál.

I když máme svědomitého průvodce, přesto se povedlo, že jsme i trochu zakufrovali. Ale to přece k putování patří. Ale jsme i šikovní a vcelku brzy se dostaneme na stezku, po které jsme měli jít. Holt když se povídá, tak se hůř hlídají odbočky :-).

Docházíme do Skuhrova a zde opět doplňujeme vodu kdo potřebuje bo není jisté, zda studánka na tábořišti kam míříme bude provozuschopná. Jedna studánka co jsme cestou potkali, byla už vyschlá.

Po doplnění zdrojů vody vyrážíme na závěrečný kousek cesty. Chvíli po silnici, ale pak zabočujeme do lesa a jdeme krásnou lesní krajinou, kde na jedné straně se tyčí různě vysoké skalní stěny a na druhou stranu cesty prudký sráz, po kterém by se nikomu nechtělo se kutálet či klouzat.

Docházíme na místo. Je to krásný kout sice hned u stezky, ale jinak dost daleko od vesnice. Průzkum v okolí zjistil, že druhé tábořiště je obsazené, ale studánka má vodu. Což je velmi dobrá zpráva. Sundáváme bágly, odpočíváme a mezitím děláme baštu bo všem již opět vyhládlo. Zároveň máme i oheň, takže kdo má ještě buřta či klobásu, opéká. Kdo nemá, vaří co má. Po večeři přichází čas na oblíbenou diskuzi na nějaké téma. A jako vždy platí, že každý má právo mlčet i mluvit. Ale, že nikdo druhému jednak neskáče do řeči, ale ani nereaguje na to, co slyší. Každý názor je prostě správný. Vyjadřujeme tím jeden druhému úctu i pokoru. Společně díky tomuto způsobu sdílení zaséváme důvěru a hlavně jistotu přijetí, na které jsme zvyklí jak ze setkání Kána, tak i z malých skupinek tzv fraternit. A diskuze je opravdu výživná a každý si z ní něco jistě přebírá i do osobního života. S přicházející tmou se nám pomalu klíží oči a únava se hlásí. No není divu. Ušli jsme v tom vedru 22 kiláků. Ale bez brblání a ve velmi dobré náladě a s vděčností, že můžeme. Pomalu se opět postupně odebíráme k spánku podle toho, jak si kdo kde ustlal. Někdo jen tak na zemi. Někdo v hamace. Někdo v ministanu.

Začíná neděle ráno. Opět se probouzíme občerstveni a posíleni vydatným spánkem. Po snídani se balí. Chystáme se na bohoslužbu, kterou si vysluhujeme sami. Čte se z Bible, je čas na modlitbu i eucharistii, ale i dnes na sdílení o tom, co jsme četli a jak tomu kdo z nás rozumí. A opět bez reakcí na to, kdo co řekl. Každý mluví pouze za sebe a názor druhého bere jako dar k zamyšlení. Případnou diskuzi s druhým si nechává každý kdo má zájem na osobní úrovni, jak je zvykem. Vše opravdu probíhá jako vždy v důvěře, naději, otevřenosti. A nemluví se jen povrchně, ale jako vždy pěkně do hloubky. Končíme modlitbou Otčenáš.

Pak už bereme bágly a vyrážíme na závěrečných pár kilásků na vlak. Procházíme vrchním tábořištěm kde nás kontroluje pes zda nejsme lumpové. S potěšením zjišťujeme, že nejsme a v pořádku nás nechává projít dál. Jdeme chvílemi lesem, chvílemi přes louky, do kopce, z kopce až dojdeme k další kapličce s pramenem. Zde je poslední společná zastávka, než nastoupíme pak do vlaku. Dva z nás hned pokračují dále, aby stihli ještě dřívější vlak. My ostatní si dáváme pauzu na svačinku, napití a odpočinutí. Pak i my vyrážíme. Zanedlouho jsme již ve vesnici, kde vidíme cestou i zbytky hradu, co zde stával. Ale není již čas se tam zastavit. Třeba někdy příště. Chvilku potom, co jsme došli na nádraží přijíždí vlak. Nasedáme a jedeme do Ústí nad Orlicí. Zde se dělíme. Někteří jedou směr Česká Třebová, někteří směr Praha. A pak podle toho až domů.

Co říct závěrem? Budu mluvit za sebe. Jako vždy to byla super akce. Vyšlo skvěle počasí. Byla skvělá nálada. Byli jsme tu každý pro každého s otevřeným srdcem i myslí. Každý jistě odjíždí obohacen tím co slyšel a má čas nad čím přemýšlet, případně zkusit i něco z toho použít v osobním životě či manželství.

Jestli jsi dočetl až sem a zaujalo tě to, děkuji. Chceš li podobný víkend čistě jen s chlapama prožít, tak na podzim bude další takový vandr. Jen se zatím neví, kdy a kam se půjde. Ale už teď vím, že udělám aspoň já vše proto, abych mohl opět být. Neboť jsem se opět přesvědčil, že i když jsem mnohé třeba i skoro rok neviděl, nepřipadalo mi to jako dlouhá doba a mohli jsme bez problémů jen s připomenutím pokračovat mnozí v rozhovoru, kde jsme naposledy skončili. A hlavně i ti, co mezi námi byli noví, tak se jistě cítili plně přijímaní a nebyli jen do počtu.

A jestli někoho zajímá, kolik že jsme za tu dobu ušli kilometrů, tak to bylo trochu nad stanovený limit, který je 30 km.

Chceš-li se podívat na fotky a mapu, tak si klikni níže a podívej se. Třeba na tebe dýchne ještě víc ta atmosféra pokoje, radosti, bratrství, co jsme společně prožili.

odkaz na fotogalerii: 

https://eu.zonerama.com/Charliehofotky/Album/13446027