Službou k rovnováze v životě

 Kázání 19.1.

Úvodní přivítání a modlitba

Žalm 19, 8-11

Hospodine Tvůj zákon je ryzí, obnovuje duši. Hospodine Tvé svědectví je spolehlivé, lidem dává moudrost. Hospodine tvá přikázání jsou přímá, obšťastňují srdce. Hospodine tvůj příkaz je vytříbený, dává očím světlo. Hospodine Tvá bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodine Tvá rozhodnutí jsou spolehlivá a spravedlivá. Jsou žádoucnější než zlato, než množství ryzího zlata. Jsou sladší než med, než med tekoucí z plástve.

Píseň: 262 Pán Bůh je láska

Slovíčko pro děti

Chvály nebo píseň: Tomáš Kepr a Linda

Modlitba před kázáním:

Čtení ke kázání: Marek 8, 33; 1 Petrův 5,8; Jakub 4,8.

kázání

Když se však Ježíš otočil a uviděl své učedníky, pokáral Petra a řekl: „Jdi ode mne Satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“

Byl Ježíš oprávněný takto Petra navíc přede všemi shodit, když ho předtím rovněž přede všemi pochválil? Bylo to od Něj citlivé a správné? Z kontextu víme, že ano. Ježíš udělal přesně to co bylo třeba i když pro nás nepochopitelným způsobem. A jsem přesvědčený, že z toho byli mimo i ostatní učedníci. Na jednu stranu viděli a slyšeli mnohokrát co Ježíš říkal, co dělal. Shodli se často, že vůbec nechápou oč Mu jde. Ani jak tomu co slyší mají rozumět. A jen díky toho, že je Ježíš postupně pověřoval různými úkoly se odvažovali sloužit i když si byli vědomi toho, že to není tak bezchybné jako u Ježíše. Porozuměli, že když je On někam pošle, že jdou v Jeho a ne své autoritě. A naučili se vidět ten rozdíl, když se opravdu na autoritu Ježíše ve své službě spolehli nebo když to chtěli zvládnout sami. A k tomu samému zve Ježíš i nás. Ví, že stejně jako s učedníky prvními bude i s námi mít složitou práci. Ví až moc dobře jak se nám mnohdy nechce, protože to či ono nám v tom brání, abychom sloužili. Ale způsobilost ke službě nikdy nebyla z nás lidí. Nejsme to my, kdo jsme způsobilí. Je to Bůh, který říká: pojď. On ví nejlépe co v nás je a chce namax využít potenciál, který do nás vložil. A je mu jasné, že i my budeme jako Petr často smýšlet lidsky a ne Božsky.

Mám teda vůbec sloužit? Má to vůbec cenu? Má to vůbec smysl? Když si dáváme nebo dojdeme do bodu, kdy si tyto otázky či jim podobné začneme klást, tak smýšlíme lidsky a děláme vše jako tehdy Petr. Chceme taky slyšet jako tehdy on JDI ODE MNE SATANE! Neboť v tu chvíli opravdu necháváme toho zlého, aby snižoval naše povolání od Boha. Lžeme sami sobě, že na to nejsme připraveni, vybaveni, uschopněni. A je jedno jaká je to služba, kterou od Bůh chce. Nerozlišujme velká, malá. Pro Boha jsou důležité všechny služby. Nedělá mezi nimi rozdíly. Nemá k tomu důvod. Ví moc dobře koho k čemu povolává a proč ho povolává. Ví co nám dal do vínku při narození. Ví i o všem, co potřebujeme, abychom danou službu mohli konat a dává nám to. Problém je většinou v nás, že to buď ještě nevidíme nebo nechceme vidět.

Důvody ke službě jsou různé. Něco však mají společné. V prvé řadě, služba není povinnost. Stejně jako věřit v Boha není povinnost. Služba je výsada a dar pro nás, kterým si máme sloužit navzájem k jednotě a lásce. A to i přes naší rozdílnost. Ta není a nesmí být překážkou v komunikaci, v jednání. Rozdílnost nám ukazuje na význam a důležitost každého jednoho z nás. Podobně jako v tělu jak je psáno v Korintským. Jen když tělo funguje jako celek, funguje k slávě Boží. Vše ostatní jsou jen výmluvy. Nebo mi snad chce někdo říct, že když uvěřil a věří dodnes, že nemá žádné obdarování, kterým by mohl více či méně sloužit ostatním? Je li tu někdo takový, tak jsou jen dvě možnosti. Buď lže sám sobě a dělá tím i z Boha lháře. Nebo se mu prostě nechce. Stačí mu, že přijde na bohoslužbu nebo nějaké speciální shromáždění kde pokud je to k tomu tak zvedne ruku při hlasování pro, proti nebo že se zdrží. Ale jinak jako by Bohu i ostatním říkal: Víc po mně nechtějte. Je to správné? To si rozlyšte každý u sebe. Osobně jsem přesvědčený, že v okamžiku kdy slyšíme Boží volání ke službě a řekneme Mu ano, stane se zázrak. Sám jsem to zažil už několikrát. Neboť když jsem se rozhodoval zda jít do týmu CO, měl jsem obavy a vůbec se mi nechtělo, protože se mi to jevilo jako časově nezvládnutelné s dalšími povinnostmi. Ale když jsem řekl ano a šel v té víře dál, mohu zpětně říct, že Bůh mi sice trochu měnil harmonogram života a často i dní. Ale nebyl jsem o nic ošizený. Nebyl jsem ve stresu. Nebylo to na úkor práce, ani rodiny. Neříkám však, že to bylo úplně bez problémů. A to samé dokáže udělat Bůh v životě každého, kdo Mu na službu řekne ano.

Proč tedy mnozí z nás neslouží? Proč je pořád málo služebníků i když služeb je stejně nebo přibývají? Je to jednoduché. Máme strach se pro službu a vztahy s druhými otevřít. Chceme mít svou jistotu. Chceme mít svůj klid. Nechceme mít s druhými problémy, protože málokterá služba je o jednotlivci, ale většinou o malém či větším týmu. Nechceme se nechat zraňovat nebo druhé zraňovat a zakrýváme to vše slovy o lásce k druhým. Nebo o upřednostňování druhých, kteří jsou údajně lepší než já. A znovu se dostávám na začátek. Jsem to já, kdo se povolává nebo Bůh? Jsem to já, kdo to zvládne nebo je to Bůh, který si mne připravil a nyní povolává a podepře mně všemi dary a silou a energií k tomu potřebnými. V jakého Boha věřím? Všemohoucího, Vševědoucího, který mne zná a miluje? Nebo chcijáčka, který je ve mně? Který říká:

Je super co vše zvládáš a jak zvládáš.

Jsi nemožný, ty chceš nějak sloužit? Vždyť se podívej kolik jsi toho už v životě zkazil?

Proč bys měl sloužit? Věnuj se své práci, svým koníčkům, rodině. To Bohu stačí. Víc po tobě přece nemůže chtít.

Ale taky může říct:

Vždyť Bůh je Všemohoucí. On ti dá tu sílu jít ještě do toho či onoho. Nebo Mu snad nedůvěřuješ?

Jak tedy sloužit? Jaká služba je tedy ta správná a důležitá pro mě? Na to dokáže odpovědět Bible, Duch Svatý nebo k tomu zmocnění bratři a sestry, kteří často mnohé povzbuzují či nabízejí zapojení do nějaké služby. A ani oni se nerozhodují snadno a jen že se na tebe podívají a řeknou tak to je on, jdeme ho oslovit a on to určitě vezme. Kéž by to bylo tak snadné. Je to o vzájemné důvěře, otevřenosti, ochotě hledat, ochotě nechat se povolat, ale časem i odvolat. Je to o touze slyšet Boží hlas, rozlišit jej od našeptávání toho zlého. A hlavně o odvaze riskovat, že můžu být nejen povzbuzován, ale i napomínán. Ale i tím kdo povzbuzuje, napomíná a může zranit nebo být zraněn. V tom všem, však když bude člověk důvěřovat Bohu, bude vždy naplněn Božím milosrdenstvím, sílou odpustit, odvahou nechat se od Boha uzdravit a stát vždy na Boží straně. Chceme doufám totiž všichni slyšet až jednou před Bohem staneme, že naše jméno nebylo vymazáno z knihy života. A taky to co říká Bůh v jednom podobenství: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa.“ Amen.

Modlitby

Píseň 84 Jak úžasná

Oznámení 

Píseň 422 Někdo mně vede za ruku

Požehnání Galatským 6, 2;9-10.

Nesme břemena jedni druhých a tak naplňme zákon Kristův. V činění dobra neochabujme; nezemdlíme li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.

Odkaz na videokázání: https://www.youtube.com/live/2LS2Io7Js6s