Šumavou s děckama za slunce a deště
Jako každým rokem jsem děckám slíbil, že vyrazíme aspoň na 1 víkend ven přespat pod širák a trochu se i projdeme. Tento rok se to povedlo až v předchozím víkendu. Chtěl jsem vyrazit sám, aby si manželka mohla trochu odpočinout od nás všech, ale děcka ji přemluvili, aby jela s námi.
V pátek ráno si sbalili věci. Upozornil jsem je, že nemají brát opravdu nic zbytečného krom toho co jsem navrhl. A oni opravdu poslechli a fakt nic navíc nevzali. Ale i díky toho se jim pak celkem dobře šlapalo.
Vyrazili jsme na nádraží a koupili lístek až do Nového Údolí. Cesta trvala tři hodiny, ale děcka ji zvládli skvěle. Když už jsme dojížděli do Nového Údolí, začínalo pršet. A to nebyla dobrá zpráva. Bylo třeba dojít na tzv. nouzové nocležiště , kde je povoleno oficiálně na Šumavě v Národním parku dovoleno přespat. S Lenkou jsem se domluvil, že půjdu napřed a začnu stan stavět. A taky jsem vyrazil. Ale přemíra snahy je někdy k špatnému. Věděl jsem z dřívějška, že nocležiště je na pravé straně. Ale zapomněl jsem, že není hned z kraje, ale pěkně schované v lese. Takže se mi po chvíli ozval telefon s dotazem kde že jsem. Tak jsem se potupen rychle vrátil zpět, omluvil se, že jsem šipku přehlédl a společně jsme na nocležiště došli. Našli nejvhodnější místo a začali stavět stan. Vzhledem k tomu, že mělo pršet jsme se na tom s děckama dohodli. Nakonec to dopadlo tak, že Lenka s dětma stavěli stan a nastěhovali do něj věci a já uvařil pro nás všechny rychlou, lehkou večeři. Po té jsem se i já nastěhoval do stanu. Bylo to tak akorát, protože za nedlouho už začalo pršet a pršelo až do rána.
V sobotu ráno hned po snídani jelikož na chvíli přestalo pršet jsme vše sbalili a s vírou, že nezmokneme, ale naopak užijeme si krásný den, vyrazili na další putování. Cíl byl dojít k Plešnému jezeru a kousek od něj na další nocležiště, kde jsme chtěli přespat. Bylo to jen 13 km, ale stály za to.
Z počátku byla cesta fajnová. Asfaltka a po té se šlo dobře. Ale pak začala náročnější etapa cesty, kdy se nám ta rovinka nějak moc naklonila směrem nahoru, rychlost chůze šla směrem dolů a přibylo funění. A tak jsme šli přes šutry, kořeny, občas i potůčkem stále nahoru. K mému překvapení byla cesta plná borůvek a tak byla každou chvíli přestávka a baštění borůvek. Chvílemi jsme ani nevěděli, zda jdeme u nás či v Německu, ale to nám až tak moc nevadilo. Odměnou za stoupání nám byly krásné výhledy do okolí. No nebudu vás napínat. Na ten první cíl cesty Třístoličník jsme se po necelých 3,5 hodinách od vyjití z nocležiště vyškrábali a překonali převýšení 660m. Odměnou nám byly opravdu krásné výhledy, možnost si odpočinout, nabrat trochu sil svačinkou a pak opět hurá kupředu. C9lem byl vrchol Plechý.
Dle naší Lucky, ale měl několik vrcholků, které nazvala Plechý 1, Plechý 2. Oficiálně to byl vrchol Trojmezná, Trojmezí a nakonec jsme došli až na ten opravdový Plechý. to už se blížila 17 hodina a podle předpovědi mělo začít kolem 18 hodiny pršet a měl to být docela silný déšť. Moc jsme se tedy nezdržovali a vydali na sestup dolů k Plešnému jezeru. Ale rychle to taky nebylo. Jednak to byl opět samý šutr a kořen. Ale taky to občas klouzlo a přece jen se zejména u Lenky a dětí začala projevovat únava, hlad a žízeň. Když jsme zhruba po 1,5 hodině sešli dolů k Plešnému jezeru, dohodli jsme se, že si uděláme nejdřív večeři a pak už jen dojdeme zbývající 1,5 km k nocležišti, postavíme stan a zalehneme.
Takže rychle ven plynák s bombičkou, ešus, vodu a jde se na to. Na večeři jsem dělal rychlé nudle s vepřovou konzervou. Takže než se uvařila voda se rozmačkaly těstoviny a otevřela konzerva. V tu chvíli ale i venku začínalo pršet a zvedat se vítr. Lenka se zeptala jestli v tom dešti půjdeme. První reakce ode mne byla, to dáme, nejsme z cukru a dál jsem vařil. Ale déšť zesiloval a z lesa se přihnaly 4 holky co taky měly za cíl dojít na nocležiště. Ty ale navíc měly jen plachty a žádný stan. To už jsem měl už uvařeno a začali jsme jíst a já dostal od dětí i Lenky pochvalu. Jelikož déšť zesílil a k tomu začal pěkně foukat vítr, navrhl jsem, že zde zůstaneme a to samé prohlásily i holky co jsem zmínil. Společnýma silama jsme přeskupili lavice a stoly co v přístřešku byly. Na dvě otevřené stěny jsme natáhli všechny plachty co jsme měli protože v tu chvíli už to nebyl jen nějaký děšť, ale regulérní bouřka s větrem co doslova bičoval okolí a navíc se začaly z nebe snášet i takové ty bílé tvrdé kuličky zvané kroupy a nebyly zrovna nejmenší. Některé větší než můj palec. A celá obloha byla plná hromů a blesků, takže bylo skoro jak na diskotéce s barevnou hudbou. Na rovinu říkám, že hlavně kvůli děckám jsem byl rád, že jsme se tak rozhodli. Oba byli docela vyjukaní. Sice najezení a napití čaje, ale unavení a vystrašení. Jak my čtyři tak i ty čtyři holky jsme se postupně uložili a usínali. I když v tom bleskohromžení a větru to nebyl z počátku nic moc spánek. Ale kolem půl desáté se to konečně zklidnilo a přešlo jen ve vytrvalý déšť a vítr.
Bylo zhruba 11 v noci když mi zasvítilo světlo baterky do očí. Okamžitě jsem byl vzhůru a zjiťoval kdo to je či co se děje. Z venku se ozval ženský hlas, zda by se u nás našlo ještě jedno místo pro ni a jejího psa. Oba byli totál promočení a ona i pěkně zmrzlá a trochu dobitá(spíše tuším), protože prý cestou dolů několikrát uklouzla a spadla. Místo se pro ně našlo a po chvíli už byl opět klid až na ten déšť.
Ráno když jsem se po 8 vzbudil dáma se psem byla už pryč. Odcházela prý po 7 ráno směr Horná Planá. My se taky postupně probrali, oblékli, najedli a sbalili. Doufali jsme, teda minimálně já, že už by toho deště mohlo být tak akorát. Když už jsme odcházeli, zrovna přijeli Ochranáři. Vysvětlili jsme si co a jak a naštěstí jsme měli štěstí na normální a rozumné, kteří situaci pochopili a přijali. Ale asi mám malou víru. Sotva jsme ušli několik metrů, déšť začal znova. Sice ne už tak silný jako večer, ale přesto kapalo docelo intenzivně. Takže rychle ven pláštěnky, já plachtu přes sebe a šlapalo se. A cesta, kde normálně jsou jen kameny, by jeden krásný potok, co nás dovedl až dolů k nocležišti, kde jsme původně měli přespat. Samozřejmě, že jsme neodolali a šli si to místo prohlédnout. A byli jsme fakt rádi, že jsme zůstali nahoře u jezera. Tady by nás ten večerní slívanec totálně vyplavil. A aby toho nebylo málo, spadly mi brejle a trochu jsem si je přišlápl. Naštěstí zůstala hlavně skla celá. Na blízku vidím dobře i bez nich a tak jsem je jen schoval a vydali jsme se na zbývajících 7,5km do Nové Pece na vlak. Cestou nás došly i ony 4 holky a společně jsme došli až do Nové Pece a pak jeli i vlakem chvíli spolu.
A co říct závěrem? Skláním se před svou ženou i dětmi, že to opravdu sice s trochou brebtání zvládli ujít. A hlavně před děckama. To bylo zatím nejvíc a nejnáročnější co se mnou ušly.
Nejvíc mne však potěšilo, že i přes bolavou patu(Lucka) a puchýře na noze(Lubek), chtějí zase vyjet. Asi v nich něco ze mně fakt je, protože jinak by to nebyli takoví blázni, aby se od svého táty nechali takhle vláčet cestou necestou, horama a dolinama, za deště, sluníčka a větru.
A kdo by se chtěl podívat na fotky, tak odkaz je tady:
kdo má FB: Karel Navrátil - Víkend s Lenka Franců Navrátilová a dětmi | Facebook
na Google: https://photos.app.goo.gl/h1qDDYk4zrsoUJkg6
Komentáře
Okomentovat
Děkuji