Kdo je vítěz a kdo poražený?

 

Kdo vyhrál a kdo prohrál? Nebo jsme všichni vítězi? A opravdu někdo prohrál?

Volby máme za sebou a život jde dál. Ale skončilo to opravdu volbami? Mám obavu, že ne. A to co se ukazuje na sociálkách, ale i v tisku, zprávách, co slyším mezi lidmi, mi potvrzuje, že opak je pravdou. Máme se tedy radovat a slavit? Nebo raději být zasmušilí? Nebo rezignovat? Nebo být naštvaný a dělat uraženého či zneužitého? Na to si odpovězte každý sám.

Kdo vyhrál a kdo prohrál?

Co znamená výhra a co prohra? V dnešní relativizované době na to můžeme slyšet fůru smyslů i nesmyslů. Nad některými mávneme rukou, nad některými se zamyslíme. Nad některými vypěníme, ale některé názory přijmeme i za své. Podle toho usuzujeme pojem slov výhra, prohra, pravda, lež. Podle toho si často hledáme i přátele nebo vidíme protivníky. Z pohledu toho, co jsme tu měli a ještě pár dní máme posledních dvacet let na hradě, se dá říct, že jsme vyhráli.

Pan Pavel má zcela jiné vystupování než na jaké jsme byli zvyklí a vídali jsme u pana Klause a nyní u pana Zemana.

Takže ti z nás, kdo se obracejí hlavně západní orientací, chtějí svobodu podle toho jak ji ukazuje nebo si myslíme, že ukazují západní země, slaví a radují se z výsledku a jsou v očekávání toho, c bude následovat. Mnozí jsou opatrní, mnozí žijí stále tu euforii z výsledku. Těchto bylo velmi hodně. Ale nejsou jednotní. Mnozí z nich v prvním kole volili jinou osobu. Ale když neprošel, volili tzv z rozumu pana Pavla. A hlavně na tuto rozpolcenost je třeba si dát pozor. Mohla by v příštím volebním klání(nejen prezidentském), být problémem a kámenem úrazu.

Druhá skupina z nás jsou ti, kdo zde vidí stále bývalého komunistu, rozvědčíka a tím pádem totálně zkompromitovaného a nevolitelného člověka. Nemají k němu důvěru. Kvůli jeho minulosti jej prostě volit nebudou a nemohou. A to i kdyby se ukázalo časem, že mnohé z toho, co bylo na něj vypuštěno byla jen polopravda nebo přímo lež. Ti pana Pavla nevolili ani v prvním kole ani v druhém. A tito mají mé určité pochopení i úctu, pro pevnost svého postoje a názoru.

K této skupině patří i ti, kteří uvěřili propagandě o válečném štváči, zeleném mozku, loutce západu, pana Fialy a celé jeho vlády. Plus to, co jsem napsal výše. Ti ho nevolili, ale voleb se zúčastnili. Volili v prvním kole někoho jiného a v druhém pana Babiše.

A pak je tu třetí skupina. To jsou stálí stoupenci pana Babiše nebo pana Okamury a jim podobní. I když je jasně zřetelné, že pan Babiš si z nimi s prominutím dělá co se mu zachce, všechno mu věří. A nejsou to jak se říká jen lidé s iq tykve nebo tzv dezoláti a proruští ... Jsou mezi nimi i lidé, kteří jsou velmi chytří, vzdělaní, inteligentní. Mnoho jich znám osobně. S mnohými debatujeme o čemkoli a jsou to pro mne zajímavé debaty. A z toho co vím tak nejen pro mně, ale i pro ně. Na mnohém se shodneme, v mnohém zůstáváme rozdílní. Někteří se rozhodli po těchto volbách se mnou skoncovat a je to správně. S mnohými se budu bavit i nadále. Oni respektují mně, já zase je. Nemůže to prostě zničit období zvané volby nebo jinakost názorů. Tato skupina se také považuje za vítěze. A to proto, že jich bylo opravdu dost hodně a s tím souhlasím. Byl jsem vážně překvapený kolik procent získali. A měli bychom to všichni brát vážně. Takže kdo vyhrál a kdo prohrál?

Nebo jsme všichni vítězi či poražení?

Jsme tedy vítězi či poraženými ne jako jednotlivci, ale jako celek? Jako národ. A to bez ohledu na to zda jsme z vesnice, maloměsta či velkého města. Bez ohledu na to, zda jsme Češi, Moravané či Slezané. Bez ohledu na to, zda jsme volili pana Pavla či Babiše. Jak jsem psal výše za oficiální vítěze se považují a mají na to nárok ti, kdo volili pana Pavla, protože volby opravdu vyhrál a bude následných pět roků našim prezidentem. Ale rovněž jsem psal, že i protipól se cítí být vítězi i když jejich kandidát pan Babiš tzv prohrál. A s dost velkým rozdílem. Ten byl pro mne doslova a do písmene opravdu šokující.

Pro mne vyhráli a za vítěze se mohou považovat ti, kteří stáli za svým názorem a nevolili ani pana Pavla ani pana Babiše. Ale ne proto, že by volby ignorovali. Ale proto, že se to neslučovalo s jejich morálním a etickým žebříčkem, který vyznávají a žijí. A vyznávám, že mezi ně v tomto směru nepatřím. Já se voleb zúčastnil a volil jsem jak v prvním, tak druhém kole pana Pavla. Proto patřím k těm, kteří oficiálně jsou na vítězné straně, ale z mého pohledu jsem poražený stejně jako skupina těch, kdo volili pana Babiše. Takže těch, kteří se mohou považovat za vítěze, je opravdu z mého pohledu velmi málo. A znovu říkám, že si těchto názorově i postojově pevných lidí vážím velmi hodně. Z počátku jsem měl sto chutí se do této skupiny zapojit taky a dát neplatný lístek nebo prázdnou obálku. Ale nakonec rozhodlo, že jsem chtěl udělat max pro změnu na hradě k lepšímu. A ta lepší varianta, i když tzv riskantní byla volba pana Pavla.

A jsem si jistý, že mnozí již nyní říkají co to je za názory. Jak může něco takového říkat. Jak může sebe, mne a všechny kdo volili ať pana Pavla či pana Babiše považovat za poražené. Ale tak to vidím, tak to vnímám.

A opravdu někdo prohrál?

Je tu tedy skupina, kterou jsem nazval jako ty, co vyhráli a ty co prohráli. Ať podle výsledku voleb či podle toho, jak to vnímám sám osobně.

Změna přišla a první náznaky ukazují, že by mohla být opravdu k dobrému. Že to bude opravdu změna a ne jen pokus o změnu s touhou líbit se a dle toho rozhodovat. Kéž to panu Pavlovi vydrží. Modlím se za to, aby kolem sebe dal dohromady opravdu dobrý tým poradců i ostatních, které kolem sebe potřebuje. Ani on, ani oni, to nebudou mít lehké. Nyní jsme nadávali či si dělali legraci z výroků jak hradních pánů a některých jejich přešlapů, tak z toho co i jejich lidé z týmu vypustili či způsobili. A nebylo toho málo.

Ale je tu opravdu někdo kdo prohrál opravdu? Z mého pohledu je. A je to celý náš národ. Ano my všichni. V 89 jsme cinkali nadšením, že rudí padli a byli v euforii, jak nyní bude už jen čím dál lépe. Ale zapomněli jsme mnozí, že s touto změnou přišla i změna v postoji vlády k obyčejným lidem. Do té doby měl skoro každý zajištěné zaměstnání a bydlení. Vše bylo za pár kaček. Mnozí začali hned podnikat. Mnozí se těšili, že jako zaměstnanci na tom budou stále tak dobře, ale s vyššími platy a jistotou budoucího důchodu.

Přišla však realita zvaná nezaměstnanost, soutěživost či spíš někdy až rvavost a surovost. Zejména v tomto počátku, kdo měl ostré lokty a šel tvrdě za cílem, měl šanci a hodně vysokou, získat vše, co chtěl. A mnohým se to podařilo. Mnozí na to však i doplatili. Někteří jen rozpadem rodin, někteří zdravím, někteří smrtí. Znám spoustu těch, kdo opravdu některým ze způsobů, co jsem popsal skončili. Někteří tu jsou ještě dnes, někteří už to mají za sebou. Mnozí řekli, že kdyby tušili, co je čeká, tak by si to rozmysleli nebo by nejraději vrátili čas zpět, začali znova a jinak, ale s myšlenkou a cílem stejným. To se týkalo hlavně těch, kdo buď začali podnikat či šplhali na vysoké pozice v různých firmách a společnostech.

Pak tu byla skupina zaměstnanců. Ti do té doby podle oblasti kde bydleli se měli lépe či hůře. Z toho co jsem zjistil i zažil, tak nejlépe zejména finančně na tom byli lidé z průmyslově silných aglomerací a měst. Pozičně i finančně pak ti, kteří byli těžko nahraditelní(podobně jako dnes). A nejhůře ti se základním vzděláním nebo zcela bez vzdělání na tzv základních pozicích. Ani na tom se to dodnes nezměnilo. Naopak nejrizikovější byly mladě ženy, matky zejména samoživitelky(dodnes) a důchodci. Celkově však jako zaměstnanci skoro všichni. Mnozí do té doby byli spokojeni, že si mohli udělat svých osm hodin a s čistou hlavou odcházet. Mnozí občas i něco přemístili ze zaměstnání domů nebo na kšeft či fušku či výměnu. Najednou se však začalo jít po výkonosti a kvalitě. Hlavně však po té výkonosti a tam mnozí nestíhali a nezvládali. Ti pak najednou ač do té doby uznávaní pracovníci skončili na Úřadě práce a byli na podpoře a snažili se získat práci novou. Mnozí z toho byli i zoufalí. Takové změny nikdo nečekal. Nebyli jsme na to zvyklí. Dost podniků a firem skončilo, mnohé nové naopak prorazily. Tak je to dodnes.

Možná se nyní ptáte, co to má společného s tím, že jsme všichni jako národ prohráli. Ano má. Mnozí jsme si to představovali jako procházku růžovou zahradou, ale bez trnů. Mnozí jak Hurvajs válku. Mnozí jsme opravdu dlouho žili v iluzi, že všechno půjde snadno, rychle, jednoduše. Opak je však pravdou. Vše jde pomalu, těžko a hlavně to chce aby se každý staral i o sebe. Stát se o občana postará nyní už jen v tom nejnutnějším a to ještě jak kdy. Ani tam není vše zcela v pořádku. Stále mají velkou moc peníze a úplatky. Stále platí co je doma to se počítá. I když s větším rizikem než dřív. A stále platí, že jsme národ lidí, kde jen málokdo přeje druhému úspěch, kde jeden druhému závidí málem nos mezi očima. Pomluvy a znevažování jsou na denním pořádku. Kdo jen trochu vybočuje je jiný a divný a pozor na něj. Stále ti co byli v KSČ mají dost moci. Ale netvrdím, že všichni jsou špatní. Znal jsem a některé ještě znám, se kterými bych šel klidně do hospody či jim stiskl ruku.

Takže i když jsme si dost jako celek polepšili, tak v základu jsme pořád jako celek stejní. Stále platí pravidlo, že aby začala změna, je třeba aby jedna generace zcela vymřela, druhá se odhodlala ke změnám a třetí, která v tom bude pokračovat a stabilizovat.

A právě proto, že je mezi námi stále tolik nešvarů a špatností, které nepomáhají k dobrému, ale naopak ke zlému, mne nutí tvrdit, že jako národ jsme všichni poražení. Mne by opravdu nenapadlo, že ještě po víc jak 30 letech budou mít pořád lidé názory směr východ, že za rudých bylo lépe, atd. Neznamená to, že jsem se vším nynějším spokojený. To ale každý soudný zde vyčetl. A kdo mne sleduje ať na Twitteru či FCB mi dá za pravdu, že je to pravda. S čím mohu souhlasit, souhlasím. S čím nemohu, to jasně řeknu. A jestli má někdo opačný názor než já, respektuji to.

Pokud i zde našel něco, s čím nesouhlasí, je to v pořádku. A klidně to do komentářů napište, že se mýlím. Rád nad tím zapřemýšlím.

Jestli jste dočetli až sem, tak děkuji za trpělivost a zájem. Přeji každému jen to nejlepší.