Pouť a proč já chci putovat.

 Dříve jsem se rád jen toulával. Po horách, lesích, kopcích nebo jen tak za vesnici, město. Podle toho, kde jsem zrovna bydlel. Byly to okamžiky útěků, abych se zklidnil, utišil, něco naučil nebo jen touha po dobrodružství. Někdy to pomoh lo, někdy ne. Ale vždy mi to dalo naději, že se i takto může něco v mém životě nebo životech lidí, s kterými jsem se takto sešel a potkal změnit a tím to pomůže i mně. Kde nebo jak jsem na tuto myšlenku přišel už nevím. Ale stále mne drží a stále se to děje. Někdy to pomůže mně, někdy já pomůžu jiným. 

Ale pokud se někdo zajímá, proč jsem se rozhodl chodit na poutě, tak z podobného důvodu. Přesněji těchto:

1) historie poutí - poutě se konaly odjakživa. Jsou historicky doložené a dodnes lidi lákají a dávají lidem touhu putovat, poznávat nová místa a poznávat i sebe.

2) současnost  poutí - mnohé jsou už natolik zesvětštělé, že mnohé to odpuzuje.  Mnohé to přesto láká. I mne touha zúčastnit se pouti poprvé, bylo spíš touha poznat něco nového, zkusit zda to zvládnu ujít, poznat nové lidi. 

3) budoucnost poutí - je to zvláštní, ale věřím, že nikdy dokud tento svět bude, nepřestanou. Některé se možná propadnou do zapomnění, některé zůstanou a budou mít stejnou či větší oblibu než mají nyní. Mnohé nové přibudou. 

A co vlastně pouť je? V současné době, když se řekne pouť, tak většině se nejspíš vybaví plno stánků, nějaká zábava pro děcka a dospělé, živá či reprodukovaná hudba a hodně lidí v jednom místě. Ale to není ta opravdová pouť.

Opravdová pouť je putování z bodu A do bodu B s nějakým vnitřním chtěním a cílem, který toužím, aby se stal. Když jsem šel svou první pouť, bylo to v době, kdy začala válka na Ukrajině. Šel jsem jí tehdy s touhou a modlitbou, aby Bůh zasáhl a tu zbytečnou válku, zabíjení a bolest ukončil. No nestalo se tak. Ale poznal jsem díky tomu nové tváře, které mi jsou blízké. Měl jsem spoustu zajímavých rozhovorů. Měl jsem možnost vydat svědectví o tom proč věřím, proč jsem vlastně uvěřil a co mi to dodnes dává. Slyšel jsem i zajímavé příběhy jiných lidí s kterými jsem debatil. Viděl místa která jsem znal, ale zcela jinak, než jsem je znal. Přijal povzbuzení k pokračování a utvrzení ve víře. A hlavně mně to opravdu dostalo a přivedlo k tomu, že chci poutě dál absolvovat a možná i pořádat. Ale to bych předbíhal.

Co z toho vyplývá? Nic zvláštního. Ale pár myšlenek samozřejmě napíšu.

Když se rozhodneš, že bys nějakou pouť chtěl absolvovat zvaž zda na to máš nejen peníze, fyzičku, zda ti to dovolí i zdravotní stav.

Zároveň se zamysli a prober to s nejbližšími, zda s tím souhlasí nebo to budou aspoň respektovat. Nejlepší samozřejmě je, když by člověk měl jejich podporu. To je vždy motivace a posila navíc.

Dále zapřemýšlej proč vlastně danou pouť chceš absolvovat. Jaký máš důvod a cíl. Zda jen se projít krásnou krajinou nebo potkat nové lidi, něco zažít nebo prožít?

Hlavně se však připrav na to, že to bude vždy trochu odříkání a nebude to lehké, snadné. bude tě to stát námahu. Možná bude třeba, abys změnil názor na sebe. A hlavně, pokud bys cítil, že ti dochází síly, nestyď se říct že přerušuješ nebo dokonce končíš. 

Pouť je sice jeden z druhů tzv. křesťanských askezí. Ale neznamená to, že by se člověk měl za každou  cenu přemáhat, zničit se, či si poškodit zdraví.

Pokud tě tato úvaha vedla k přemýšlení či rozhodnutí nějakou pouť přesto absolvovat, tak přeji hodně sil, odhodlání, ale i moudrosti a vytrvalosti.