Exodus 16
Čtení
Židům 5:7-10
Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.
Každý z nás jistě zažil situace, kdy se mohl vyhnout něčemu jemu nepříjemné nebo i bolestné. Jak se v takové chvíli zachovat a neztratit tvář? Kdy je lepší raději trochu nebo hodně trpět, ale stát v pravdě svého názoru? Nebo je vždy lepší se prohnout jak proutek nebo jako ryba mezi kameny, neublížit si, nejlépe neublížit ani nikomu jinému a příště si dát pozor na to co říkám?
Přiznávám, že dříve jsem s tím měl velké problémy. Někdy jsem byl přehnaně tvrdý na sebe i druhé. Jindy naopak jen na druhé s cílem vyzískat co nejvíc nebo i ublížit. A někdy, když z toho kanul prospěch či nějaká výhoda, jsem prostě názor odvolal, abych nějakou tu výhodu získal.
Ale už tehdy(ještě jsem nebyl věřící) na mne Bůh pracoval. Ale to sem si uvědomil až zpětně. Svědomí mně občas pěkně nesympaticky hryzlo. Byl jsem si vědom toho, že hraji často hodně vysokou hru a balancuji na špičce jehly bez jistoty nějakého polštáře, ochrany,… Ale naštěstí to většinou dopadlo buď výborně nebo aspoň dobře. Jen vyjímečně se stalo, že by byl nezdar. Ale to bylo hlavně proto, že jsem vždy vše skoro do detailů naplánoval, x krát zkontroloval, zda to co jsem myslel, že se má v tu dobu dít se opravdu dít bude. A tomu vždy přizpůsobil plán A a v záloze byl vždy plán B pro případ nějaké kolize či nečekaného stavu.
Až poté co jsem uvěřil, jsem ale začal dělat jen to, co jsem si myslel, že je opravdu správné, legální a užitečné nejen mně. Hlavně jsem to dělal a dodnes dělám z toho důvodu, že jsem pochopil a přijal evangelijní zvěst o Pánu Ježíši a tom, proč tu na zem přišel, žil, zemřel, vstal z mrtvých a vystoupil zpět do nebe, odkud se jednou znova vrátí. Přijal jsem a stále se tomu učím žít tak, abych Boha nezarmucoval, abych mohl prožívat ten neskutečně hluboký pokoj v srdci i mysli a za všech situací. Abych dokázal být vděčný a uměl opravdu upřímně a s vděčností v srdci Bohu poděkovat i za nepříjemné situace do kterých se občas dostanu a skrze které mne Bůh chce ještě víc k sobě přitáhnout, naučit mně opravdu ve všem(nejen velké problémy) spoléhat na něj, ale zároveň nebýt pasívní, ale aktivně do toho s Bohem jít.
V tom všem je mi příkladem hlavně Ježíš, ale i spousta hlavně starších věřících, od kterých se mohu učit, přijímat napomenutí i povzbuzení. Vím, že dokonalý nejsem, nebudu a nemohu naštěstí být, protože v tu chvíli bych Pána Ježíše nepotřeboval z pohledu chápání věcí. A taky proto, že dokonalý je pouze Bůh jako Otec, jako Syn i jako Duch Svatý. A jelikož Pán Ježíš i když byl zde na zemi nepropadl hříchu, zůstal čistý a Svatý, jen díky toho mohl satana porazit skrze své utrpení, ponížení, smrt a zmrtvýchvstání. I proto jen Ježíš může být veleknězem po vzoru Melchísedeka.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji