Exodus 11
Čtení :
Žd 3,12-19 Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. Je řečeno: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!‘ Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.
Jestli si někdo myslí, že může žít víru jen pro sebe, tak zde je vysvětlení, proč by měl raději mít společenství. Do tohoto společenství nejen chodit, ale sdílet i minimálně jedním bratrem či sestrou svůj život, radosti i strasti. Má to hned několik výhod:
1) Sdílená bolest méně bolí a člověk může díky radě dřív najít řešení jak z komplikací ven. Nebo naopak svou radostí z něčeho co se povedlo povzbudit i druhé.
2) Člověk je tvor společenský a ne solista(i když zde dost záleží i na tom jaký je typ osobnosti). Ale vždy je lidem lépe aspoň ve dvou než jenom jednotlivci. A to vím i od sebe, protože jsem člověk co je mu nejlépe když je sám.
3) Díky společenství a slyšení výkladu Božího Slova, člověk může rychleji a jednodušeji pochopit i náročnější nebo jemu nesrozumitelnější části Božího Slova a tím rychleji i duchovně růst.
4) Díky vzájemnému sdílení může vidět, že nejen on dělá chyby, ale i ostatní a vzájemně se mohou podepírat a upevňovat v důvěřování Bohu i sobě navzájem.
Když je totiž člověk sám, je mnohem více vystaven pokušením od zlého nebo přímým jeho útokům. A těm se dá velmi těžce vzdorovat. Nebo je i vůbec rozpoznat, že je to pokušení. Většinou to pozná člověk až když propadne nebo naopak úspěšně situaci zvládne. Ale mezitím je to boj.
A uvědomme si, že na tom nejsme ani lépe ani hůř než Izraelci na poušti. Spíš bych řekl lépe. Hlavně v tom, že jsme v lepších přírodních i životních podmínkách a standartech. A zmínka o tom, že oni na takové podmínky byli zvyklí je bezpředmětná. My jsme na naše podmínky taky zvyklý a stejně propadáme jako Izraelci při putování.
Proto je zde ta výzva, abychom nezatvrzovali svá srdce. Naopak máme svá srdce mít každého dne otevřená pro Boží hlas, Boží slovo, Boží vedení. Jen tak opravdu dokážeme jít Boží cestou, která Boha spíš oslavuje než zarmucuje. Spíše takto odoláme pokušením, protože nás bude moci Duch Svatý chránit a varovat skrze nepokoj v mysli i srdci. A každý z nás si přece přeje raději pokoj v srdci i mysli než neklid, nejistotu, …
Jsme proto vyzýváni, abychom se nebáli důvěřovat Bohu, chtít s pomocí Ducha Svatého obstát v jakékoli situaci. On nám to chce dopřávat každého dne. Udělal proto vše co je třeba. Chtějme proto i my dělat Bohu radost a zlého zarmucovat. Upevní to naši víru a bude to k povzbuzení i pro ostatní.
Díky! Opět inspirativní, pravdivé, povzbudivé..potěšilo!
OdpovědětVymazat